Peacekeeping, nebo piecekeeping(1): Analýza ruského řešení abcházského konfliktu

Tomáš KUČERA

Přečteno: x

Klíčová slova

Rusko, Gruzie, Abcházie, peacekeeping, řešení konfliktů, ruské národní zájmy, konfliktní cyklus

 

Úvod

7. srpna 2008 zahájily gruzínské ozbrojené síly útok na jihoosetskou metropoli Cchinvali s cílem „obnovit ústavní pořádek“. Tento akt však spustil otevřenou proměnu ruských ozbrojených sil z oficiálně deklarovaného nástroje k udržení míru a řešení konfliktu v přímého aktéra konfliktu. Podle vyšetřovací zprávy Evropské unie o příčinách rusko-gruzínské války(2) sice prvotní odpovědnost za propuknutí války nesl útok gruzínské armády, a tak aktivní obrana ruských mírových sil proti tomuto útoku byla ospravedlnitelná a odpovídající jejich mandátu. Následné akce však daleko překročily meze přiměřené obrany a znamenaly tak porušení mezinárodního práva. Právě při těchto následných akcích přestali ruští vojáci být oficiálními peacekeepery.

Je však srpen 2008 skutečným mezníkem ve vztahu Ruska a ruské armády ke Gruzii, Abcházii a Jižní Osetii? Rusko hrálo vždy významnou úlohu v historii konfliktů na území Gruzie. Nepřehlédnutelnou ruskou stopu lze nalézt při vedení samotných válečných akcí na počátku devadesátých let a zcela dominantní úlohu hrálo Rusko při vyjednávání příměří a v dalším mírovém procesu. Peacekeepingové síly Společenství nezávislých států, které dohlížely na příměří, byly složeny výhradně z ruských jednotek. Ruská mediace a peacekeeping měly však velmi daleko k naplňování principu nestrannosti, který je vlastní mírovým operacím OSN.(3) Slovy Dova Lynche: „Ruští peacekeepři [byli] více hráči než sudími.“(4)

Přes tento originální přístup Ruské federace k řešení konfliktů si lze položit otázku, jaký efekt mělo ruské úsilí při řešení těchto konfliktů. V této práci se pak soustředíme výhradně na přístup, výsledky a důsledky ruské mírotvorné aktivity při konfliktu v Abcházii. Již sám pojem „zamrzlý konflikt“, jímž se konflikty na Kavkaze obecně označovaly, na tuto otázku odpovídá. Výmluvné je i tvrzení, že nikoli konflikty, ale proces jejich řešení byl „zamrzlý“.(5) Užitečné by proto bylo zjistit, proč tomu tak bylo.

V první části práce bude popsán vývoj řešení konfliktu v Abcházii. Zaměříme se na aktivity ruské strany a na to, jaký efekt měly na intenzitu konfliktu od rozpadu Sovětského svazu až po rusko-gruzínskou válku v srpnu 2008. Při určování intenzity konfliktu se plně spolehneme na Konfliktbarometer(6) Heidelberského institutu pro výzkum mezinárodních konfliktů (HIIK). HIIK rozděluje konflikt do čtyř, respektive pěti stadií.(7) Nenásilnými stadii jsou latentní konfliktmanifestovaný konflikt, v němž požadavky vůči druhé straně provázejí hrozby. Násilnými stadii jsou krize, kdy se objevují vzpoury, puče a ojedinělé teroristické útoky, vážné krize, které charakterizují pravidelné ozbrojené střety nicméně s významnými přestávkami v boji, gerilová válka a četné teroristické útoky. Nejvýše na stupnici intenzity konfliktu stojí válka, v níž jsou do bojů nasazeny veškeré prostředky.

V druhé části se budeme zabývat tím, jakých rysů nabyla ruská angažovanost v abcházském konfliktu. Hlavní pozornost věnujeme třem faktorům. Jedním je slabé velení ruských ozbrojených sil, a zároveň i příležitost pro autonomní působení vojenských jednotek. Druhým faktorem jsou použité metody řešení konfliktu, které vyřešení konfliktu příliš nenapomáhaly, a třetím je prosazování ruských národních zájmů.

1. Řešení konfliktu

Silná ruská angažovanost již od samého počátku konfliktu je pochopitelná, když si uvědomíme, že v první polovině devadesátých let bylo v Gruzii rozmístěno 20 000 ruských vojáků.(8) Z hlediska ruské angažovanosti a vývoje intenzity konfliktu lze konflikt rozdělit do tří hlavních etap. První krátká etapa pokrývá samotnou válku až ke sklonku roku 1993, kdy se Gruzie připojila ke Společenství nezávislých států. Od této doby lze sledovat pozvolnou, avšak setrvalou deeskalaci, byť se neobešla bez občasných násilných akcí. Éra deeskalace dosáhla vrcholu v roce 1999, v němž se dle HIIK konflikt stal pouze latentním. Významnou determinantou deeskalujícího vývoje v tomto období je první čečenská válka, a naopak druhá čečenská válka se stala zdrojem nového napětí, které charakterizuje třetí etapu. Zhoršené vztahy Gruzie s Ruskem poznamenaly i abcházský konflikt, který se v letech 2000 až 2002 dostal opět na úroveň manifestovaného konfliktu. Po „revoluci růží“ v Gruzii, která dostala k moci prezidenta Saakašviliho, konflikt eskaloval do krize, která již patří k násilným stadiím. Na této úrovni se konflikt udržel až do léta 2008, kdy se ruský peacekeeping proměnil v otevřené nepřátelství vůči Gruzii.(9)

Během války Moskva oficiálně udržovala neutralitu, ruská vláda odsuzovala porušování lidských práv a uvalila na obě bojující strany sankce. Reálná politika Ruska však byla velice rozporuplná a k neutralitě měla daleko. Moskva hrála v konfliktu významnou úlohu jako mediátor, ruský prezident Boris Jelcin však zdůrazňoval svou podporu gruzínskému prezidentu Eduardu Ševarnadzemu v jeho snaze o udržení teritoriální integrity Gruzie.(10) Posádky ruské armády v Abcházii naopak neoficiálně poskytovaly podporu abcházským milicím. Ruská letadla údajně bombardovala gruzínské síly v blízkosti letiště a ruské lodě prý přepravovaly abcházské bojovníky. Dle oficiálních ruských prohlášení však ruské jednotky bojovaly jen v sebeobraně.(11) Tvrdí se také, že ruské ministerstvo obrany a Duma verbálně i vojensky podporovaly abcházské separatisty, zatímco ruský prezident a ministerstvo zahraničí byli na straně Tbilisi.(12)

Po příměří z 27. července 1993, které zprostředkoval prezident Jelcin v Soči, měly ruské síly dohlížet na naplnění jeho podmínek. Monitorovací misi měla tehdy provádět jen malá skupina pozorovatelů. Zatímco gruzínské síly dle dohody stáhly své jednotky z Abcházie, k podobné demilitarizaci na abcházské straně nedošlo. Ta využila příměří k regeneraci svých sil a v září podnikla masivní ofenzivu, po níž byly veškeré gruzínské jednotky vytlačeny z Abcházie.

Na druhou stranu ruské síly podpořily prezidenta Ševarnadzeho proti pučistům, podporujícím bývalého prezidenta Zviada Gamsachurdiu, kteří se v říjnu 1993 pokusili chopit moci. Ševarnadze se poté rozhodl přistoupit ke Společenství nezávislých států. Po přistoupení Gruzie do SNS se změnila i politika Ruska, čímž začíná námi určená druhá etapa. Po dohodě Ševarnadzeho a Jelcina se od prosince 1993 měl malý kontingent ruských pozorovatelů proměnit v peacekeepingové síly oddělující od sebe bojující strany. V prosinci 1993 pak Abcházie a Gruzie podepsaly v Ženevě memorandum o porozumění. Od té doby již neproběhly žádné těžké boje. Konečná dohoda o příměří byla podepsána 14. května 1994 v Moskvě. Na jejím základě byl formalizován status ruských sil rozmístěných v nárazníkové zóně jako Mírové síly SNS (CISPKF), které byly složeny výhradně z ruských jednotek.(13)

Do konce devadesátých let se Rusko aktivně snažilo vyřešit abcházský konflikt, a to i se zřetelem na zájmy Gruzie. Na konci roku 1994 se Rusko sankcemi pokusilo přinutit Abcházii k ústupkům v otázce teritoriálního statusu. Výsledkem tohoto nátlaku však bylo jen to, že se abcházský prezident Ardzinba přestal účastnit pravidelných čtyřstranných rozhovorů. Rusko se stalo citlivější vůči zachování teritoriální integrity zvláště po propuknutí první čečenské války v prosinci 1994. Dobré vztahy s Gruzií, která sousedí s Čečenskem, se staly pro ruskou protipovstaleckou kampaň velice důležité.(14)

Čečenská válka ovlivnila i ruský peacekeeping. Ruská armáda musela soustředit zdroje do Čečenska a tak omezit své peacekeepingové aktivity. Špatná zkušenost z užití síly v Čečensku vedla k umírněnému pohledu na silové působení peacekeeprů a významně vzrostl pocit vnitřního ohrožení.(15) Již tak problematická efektivita CISPKF tím byla oslabena. Z 3 000 vojáků, kteří hlídali nárazníkové pásmo na řece Inguri, zbylo po roce 1996 jen 1 700.(16) Od roku 1994 již díky ruskému rozmístění nepokračovaly velké boje. Do podzimu 1994 pokračovaly pouze nepřátelské akce v Kodorském údolí a i po jejich ukončení se občas gruzínské gerily střetávaly s abcházskými milicemi.(17) CISPKF zcela selhalo při zajištění návratu uprchlíků a právě spontánní návrat uprchlíků do okresu Gali se stal zdrojem větších násilností. V květnu 1998 propukly v okrese Gali prudké boje nazývané jako „šestidenní válka“, jejichž důsledkem byl opětovný útěk 30 000 navrátivších se uprchlíků.(18)

Po „šestidenní válce“ dohodly obě strany nové příměří, v jehož rámci vyjednaly i návrat uprchlíků do okresu Gali. Usilovná bilaterální jednání pokračovala i v roce 1999, v němž dle projektu HIIK dosáhla intenzita konfliktu nejnižšího stadia – latentní konflikt.(19) V tomto roce přistoupila Gruzie k Radě Evropy a tím i přijala závazky vůči politice k menšinám a v listopadu na summitu OBSE v Istanbulu dohodla v rámci upravené smlouvy CFE s Ruskem redukci počtu ruských jednotek v Gruzii.(20)

V prosinci 1999 však začala druhá čečenská válka, která se stala zdrojem výrazného zhoršení vztahů Ruska a Gruzie a došlo i k další eskalaci vztahů mezi Gruzií a Abcházií. Na konci roku 2000 uvalilo Rusko na gruzínské občany vízovou povinnost, z níž však byli vyňati příslušníci odštěpeneckých regionů. Na podzim 2001 propukly násilnosti v Kodorském údolí. Gruzínské milice podporované čečenskými bojovníky prorazily abcházskou obranu a byly odraženy až nálety ruského letectva. Situace kulminovala 8. října sestřelením vrtulníku OSN. Krátce nato vydal gruzínský parlament rezoluci požadující nahrazení CISPKF mezinárodními silami, abcházský premiér Jergenia zase vyzval k navázání ještě užších vztahů s Ruskem.(21) V následujících dvou letech se dle Uppsalské databáze konfliktů nekonala žádná mírová vyjednávání.(22) Prezident Saakašvili, který se k moci v Gruzii dostal díky „revoluci růží“ v listopadu 2003, prohlásil za svůj cíl znovunastolit teritoriální integritu Gruzie. Abcházský prezident Sergej Bagapš oproti tomu kladl uznání abcházské nezávislosti jako podmínku dalšího vyjednávání. Jedním z vrcholů abcházsko-gruzínského konfliktu v této etapě byly v červnu 2006 manévry gruzínských ozbrojených sil v Kodorském údolí, do něhož mají dle dohod o příměří gruzínští vojáci zakázán přístup. Tyto manévry byly odsouzeny rezolucí Rady bezpečnosti č. 1716 z 13. října 2006.(23)

Vztah Tbilisi s Moskvou, který abcházský konflikt silně ovlivňuje, nabyl po propuknutí druhé čečenské války silně konfliktní charakter. Údolí Pankisi, které leží na hranicích Gruzie s Čečenskem, se stalo součástí bojové zóny, kde čečenští bojovníci hledali zázemí a kam přes odpor Tbilisi vedly ruské síly své útoky. V srpnu 2002 vybombardovalo ruské letectvo gruzínskou vesnici a v srpnu 2003 provedly ruské síly v této oblasti pozemní operaci. Rusko-gruzínské vztahy dále zproblematizovala prozápadní politika Gruzie a snaha o členství v NATO. Napětí mezi státy vyvrcholilo v září 2006, když byli v Gruzii obviněni čtyři ruští důstojníci ze špionáže. Moskva na oplátku uzavřela své velvyslanectví v Tbilisi, zastavila stahování svých vojenských jednotek z Gruzie a nařídila vojákům střílet při obraně ruských základen. Jedním z důsledků špatných rusko-gruzínských vztahů byla rezoluce ruské Dumy volající po uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie z června 2006 a další z dubna 2008. Krátce před propuknutím rusko-gruzínské války v srpnu 2008 se Abcházie s Jižní Osetií staly nástroji ruského nátlaku na Tbilisi, když Moskva ohlásila prohloubení svých vazeb na tyto regiony, projevila ochotu zasáhnout silou na ochranu svých občanů v těchto regionech, tedy de facto bránit tyto oblasti, a ohlásila posílení svého peacekeepingového kontingentu.(24)

2. Faktory ovlivňující ruskou angažovanost

V literatuře zabývající se rolí Ruska při řešení konfliktu v Abcházii se opakovaně zmiňují tři aspekty ruské vojenské angažovanosti, které ovlivnily podobu a vývoj tohoto konfliktu. Za prvé, vinou slabého centrálního vedení ruské armády mohly vojenské jednotky vést vlastní politiku a podporovat ty, k nimž existovaly určité osobní vazby či sympatie.(25) Díky tomu mohli Abcházci čerpat významnou podporu. Za druhé, peacekeepingové postupy nebyly zcela adekvátní tomu, co daná situace vyžadovala,(26) a za třetí, proces řešení byl ve vleku ruských národních zájmů.(27) Tyto tři faktory se v různých etapách konfliktu projevovaly s různou intenzitou. Zatímco první dva faktory sehrály určitou nezanedbatelnou úlohu během samotné války a v prvních letech po uzavření příměří, jak naznačuje předchozí analýza vývoje konfliktu, projekce ruských národních zájmů, zvláště s ohledem na války v Čečensku a celkové zahraničně-politické směřování Gruzie, do řešení abcházského konfliktu byla významným faktorem v celém vývoji konfliktu.

Ruské vojenské základny byly v Abcházii přítomny od samého počátku konfliktu. Ruská vojenská přítomnost tak představovala významný mocenský faktor, který by v ideálním případě mohl zabránit vyhrocení konfliktu v rozsáhlé ozbrojené násilí. To se nejenže nestalo, ale dle některých autorů jednotky ruské armády naopak usnadnily rychlou eskalaci. Dle Alexandera Sokolova mělo ruské ministerstvo obrany na počátku devadesátých let pouze omezenou kontrolu nad svými jednotkami v „blízkém zahraničí“. Tyto jednotky byly rekrutovány z místní populace a v případě konfliktu tak často poskytovaly podporu místním ozbrojeným formacím.(28) Konkrétně se tak první peacekeepingovou jednotkou stal výsadkový pluk se základnou v Abcházii a jednotky ze základen ve vlastní Gruzii. Podle svého geografického původu se tyto jednotky chovaly a byly přijímány. Během samotné války tak ruské jednotky z abcházských základen poskytly nejen materiální pomoc, ale také leteckou podporu a námořní transport. Po uzavření příměří se pak rozdílný původ jednotek CISPKF odrazil v odlišném jednání s navracejícími se uprchlíky. Jednotky s vazbami na Abcházii se nijak nesnažily bránit abcházským milicím v opětném vyhánění navrátilců.(29)

Pomalá a probelmatická deeskalace a „zamrzlost“ konfliktu jsou pak mnohdy dávané za vinu nedostatečnému a neadekvátnímu mandátu CISPKF. Zde však jde spíše o nedostatky v obecném konceptu peacekeepingu té doby než o ruskou specifičnost. Mandát CISPKF totiž reflektoval zažitou praxi tradičního peacekepingu OSN. Prvně byly ruské síly nasazeny v peacekeepingové roli po dohodě o příměří ze Soči z června 1993. Jejich úlohou byl pouze monitoring naplňování dohod o příměří. Zatímco gruzínské síly dohodu splnily a stáhly se, na abcházské straně demilitarizace neproběhla. Tito pozorovatelé tak svým nasazením de facto usnadnili následnou ofenzivu abcházských sil.

Na konci roku 1993 byly ruské síly rozmístěny v nárazníkovém pásmu na řece Inguri, což pravděpodobně zabránilo dalším velkým bojům, drobné střety však pokračovaly. CISPKF postupoval podle zásad tradičního peacekeepingu OSN – jednotky byly rozmístěny na pozorovacích stanovištích podél separační linie na základě konsensu bojujících stran.(30) Jejich cílem bylo pouze udržet příměří. Jejich mandát tak nemohl stačit na to, aby mohla být naplněna základní podmínka mírového urovnání – návrat utečenců.(31) Právě z utečenců se totiž rekrutovali bojovníci gruzínských milic a při spontánním návratu uprchlíků vznikaly ozbrojené střety. Mandát CISPKF však neumožňoval, aby ruští vojáci plnili také policejní úlohu a zajišťovali bezpečnost vracejících se uprchlíků. Kromě nedostatečného mandátu, jehož rozšíření mj. bránila abcházská strana, však v tomto hrál roli i nízký počet rozmístěných ruských jednotek. V důsledku první čečenské války klesla nejen ochota Moskvy řešit situaci využitím vojenské síly, ale klesl také počet vojáků z původních tří tisíc na sedmnáct set.(32) Dle Dova Lynche tak ve výsleku ruské peacekeepingové síly nejenže nepřispěly k vyřešení konfliktu, ale tím, že hlídaly hranici mezi Abcházií a vlastní Gruzií, tento konflikt ve skutečnosti udržovaly.(33)

Analýza vývoje řešení abcházského konfliktu ukazuje, že prosazování ruských národních zájmů sehrálo pravděpodobě nejvýznamnější úlohu při provádění ruského peacekeepingu v Abcházii. Podle první ruské vojenské doktríny z listopadu 1993 je primárním účelem vojenských operací prosazování národních zájmů.(34) Primárním ruským zájmem již od počátku devadesátých let bylo udržet Gruzii v závislém postavení a abcházský konflikt se stal pro tento účel vhodným nástrojem. Gruzii, snažící se o nezávislé postavení, hrozil vinou separatistických konfliktů a puče v roce 1993 státní kolaps. Připojení se k SNS bylo cenou, kterou Gruzie musela zaplatit za pomoc Ruska proti pučistům a za řešení separatistických konfliktů.

Rusko-čečenské války se projevily jako konkrétní případy, v nichž Rusko vyžadovalo od Gruzie aktivní spolupráci, a neochota Tbilisi k takové spolupráci byla náležitě trestána. Zatímco při první válce vedl ruský zájem o gruzínskou spolupráci ke vstřícným vztahům a díky tomu i k deeskalaci abcházského konfliktu, při druhé válce nahradila Moskva chybějící spolupráci Tbilisi ráznou vojenskou kampaní, jež vedla až k ozbrojeným incidentům na gruzínském území. Druhá rusko-čečenská válka tak znamená nejen výrazné zhoršení vztahů Moskvy s Tbilisi, ale také opětovnou eskalaci abcházského konfliktu.

Prozápadní politika současného gruzínského vedení se opět střetávala s ruskými zájmy. Rusko tak i před samotnou válkou v srpnu 2008 využívalo odštěpeneckých regionů jako páky či spíše kladiva na Gruzii. V březnu 2003 Rusko definovalo v Soči svou strategii vyřešení konfliktu, která obsahovala znovuotevření železniční trati mezi Soči a Tbilisi současně s návratem uprchlíků do okresu Gali a projekty na modernizaci ekonomiky, jako byla modernizace hydroelektrárny na řece Inguri. Ve výsledku tyto projekty měly vést k ekonomické integraci Abcházie k Rusku. Ta se tak mohla jen obtížně stát stabilní zemí, kterou by Severoatlantická aliance, cíl gruzínské prozápadní politiky, přivítala s otevřenou náručí.

Závěr

Gruzínsko-abcházský konflikt předcházející otevřené rusko-gruzínské válce v roce 2008 jsme si podle vývoje intenzity konfliktu rozdělili na tři etapy. Samotnou válku do konce roku 1993, pozvolnou deeskalaci konfliktu do roku 1999 a opětovnou reeskalaci. Rusko sehrálo ve vývoji tohoto konfliktu zcela dominantní úlohu. Jak ale literatura k tomuto tématu ukazuje, lze jen obtížně tvrdit, že by peacekeeping ruských ozbrojených sil byl zformován jediným motivem. Jejich angažmá nabylo několika zcela rozdílných rysů.

Zaprvé tu v konfliktních oblastech působily ruské vojenské jednotky, které na základě místních vazeb prováděly svou vlastní politiku, a centrální vedení nemělo sílu jejich jednání dostat pod kontrolu. Tento faktor byl dominantní během samotné války a částečně ovlivňoval vývoj v deeskalační fázi. Nezdá se ale, že by tento faktor hrál jakoukoli významnější úlohu při reeskalaci konfliktu po roce 1999.

Druhým faktorem jsou samotné peacekeepingové metody, které Rusko v Abcházii používalo. Kvůli užití tradičních peacekeepingových metod založených na důvěře, jakou byla pozorovatelská mise v roce 1993, byly abcházské milice schopny znovudobýt ta území, jež měla být na základě dohody demilitarizována. Je tedy zřejmé, že během války byl tento faktor poměrně patrný. Významnou roli pak tento faktor sehrál ve druhé fázi, kdy konflikt pozvolna deeskaloval, neboť neschopnost ruských sil zajistit bezpečný návrat uprchlíků živila opakující se ozbrojené střety.

Prosazování národních zájmů, jako třetí faktor, je patrné v celém vývoji konfliktu. Během válečné fáze však nenabyl nijak silné podoby kvůli nedůsledné politice Ruska. Můžeme však říci, že druhá etapa byla umožněna díky tomu, že zájem Moskvy připoutat si Gruzii byl naplněn přistoupením Gruzie k SNS. Deeskalační vývoj byl také hnán potřebou Moskvy vyřešit čečenský problém. Třetí etapa je pak téměř zcela odrazem prosazování ruských národních zájmů v podobě ozbrojeného boje proti Čečencům a politického boje proti západnímu směřování současného gruzínského vedení.

Analýza vývoje konfliktu ukazuje, že přestože je tento poslední faktor jen jedním ze tří, na celkový vývoj řešení konfliktu v Abcházii měl pravděpodobně rozhodující vliv. Prosazování ruských národních zájmů můžeme přijmout jako hlavní determinantu vývoje abcházského konfliktu. Můžeme však také vidět, že ruská politika nedokázala více než ovlivňovat napětí mezi protivníky. Vstřícná ruská politika dokázala pomalu ztlumit intenzitu konfliktu, nedokázala však přivést nepřátelské strany ke kompromisnímu řešení sporných otázek. Agresivní politika Moskvy naopak úspěšně pomohla konflikt znovu vyhrotit.

V úvodu článku jsme si ještě položili otázku, jaký mělo ruské úsilí efekt. Zdá se, že ani pojem zamrzlý konflikt nevypovídá o realitě. Díky ruskému úsilí v druhé polovině devadesátých let byla možná velmi pozvolná deeskalace. Při ní se však neobjevila možnost vyřešit klíčové otázky mírového uspořádání, jako jsou politický status Abcházie a návrat uprchlíků. Od roku 2000 byl efekt ruského úsilí zcela opačný. Konflikt se postupně rozehříval až z dlouhodobé krize mezi Abcházií a Gruzií, jejíž charakteristikou byly občasné ozbrojené incidenty, přerostl v otevřenou válku mezi Gruzií a Ruskem v roce 2008. Zároveň však lze říci, že tím, jak Rusko v důsledku války s Gruzií uznalo nezávislost Abcházie a garantuje ji silou svých zbraní, konflikt mezi Gruzií a Abcházií byl svým způsobem vyřešen.

Literatura

[1]   BAI RD, Anthony. An Atmosphere of Reconciliation: A Theory of Resolving Ethnic Conflicts Based on the Transcaucasian Conflicts. The Online Journal of Peace and Conflict Resolution [online]. 1999, is. 2.4 [cit. 2008-04-27]. Dostupný z WWW: <http://www.trinstitute.org/ojpcr/2_4baird.htm>

[2]   BUREŠ, Oldřich. Mírové operace OSN v postbipolárním světě – méně znamená více. Mezinárodní vztahy. 2003, č. 3, s. 29.

[3]   Conflict Barometer [online]. Heidelberg Institute for International Conflict Research , [1992-2007] [cit. 2008-04-27]. Dostupný z: <http://www.hiik.de/start/index.html.en>

[4]   CORNELL, Svante E., et al. A Strategic Conflict Analysis of the South Caucasus: With a Focus on Georgia. [s. l.]: Central-Asia Caucasus Institute, 2005. 48 s. Dostupný z: <www.silkroadstudies.org/docs/publications/2005/050601Caucasus_Total.pdf >

[5]   JOHNSON, Lena. Russia, NATO and the handling of conflicts at Russia's southern periphery: At a crossroads?. European Security. 2000, vol. 14, no. 4, s. 45–72. Dostupný z: <http://dx.doi.org/10.1080/09662830008407472>

[6]   LYNCH, Dov. Post-Imperial Peacekeeping: Russia in the CIS. Oslo, Institutt for forsvarstudier 2003. 21 s.

[7]   MACFARLANE, S. Neil, MINEAR, Larry, SHENFIELD, Stephen D. Armed Conflict in Georgia: A Case Study in Humanitarian Action and Peacekeeping. [s. l.]: The Watson Institute for International Studies, 1996. 126 s. Dostupný z: <http://www.watsoninstitute.org/pub/op21.pdf>

[8]   Operations de paix [online]. Université de Montréal. 2008 [cit. 2008-04-20]. Dostupný z: < http://www.operationspaix.net/-CISPKF->

[9]   Rusko si umí představit vojenský konflikt v Abcházii a Osetii. Ihned [online]. 25. 4. 2008 [cit. 2008-04-27]. Dostupný z: <http://zahranicni.ihned.cz/c4-10070880-24289280-003000_d-rusko-si-umi-predstavit-vojensky-konflikt-v-abchazii-a-osetii>

[10] Russia sends more troops to Georgia conflict zone. Reuters [online]. 29.4.2008 [cit. 2008-05-01]. Dostupný z: <http://in.reuters.com/article/worldNews/idINIndia-33307320080429> 

[11] Russia vows "pragmatic" response to NATO expansion. Reuters [online]. 2.4.2008 [cit. 2008-05-01]. Dostupný z: <http://in.reuters.com/article/worldNews/idINIndia-32808420080402?pageNumber=1&virtualBrandChannel=0>

[12] SOKOLOV, Alexander. Russian Peace-Keeping Forces in the post-Soviet Area. In KALDOR, Mary, VASHEE, Basker. Restructuring the Global Military Sector – Volume I: New Wars. London and Washington: PINTER, 1997. Chapter 8. Dostupný z: <http://www.memo.ru/hr/hotpoints/peace/peacekeep.htm>  

[13] STEWART, Susan. The Role of the United Nations in the Georgian-Abkhazian Conflict. Journal on Ethnopolitics and Minority Issues in Europe [online]. 2003, is. 2 [cit. 2008-04-27]. Dostupný z: <www.ecmi.de/jemie/download/Stewart_SC_final.pdf>

[14] TAGLIAVINI, Heidi (Head of Mission). Report of Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia. 2009.

[15] Uppsala Conflict Database [online]. 2008 [cit. 2008-04-20]. Dostupný z: <http://www.pcr.uu.se/database/index.php>


(1) O slovní hříčce užívané v Tbilisi se zmiňuje Svante E. CORNELL, et al. A Strategic Conflict Analysis of the South Caucasus: With a Focus on Georgia. [s. l.]: Central-Asia Caucasus Institute, 2005. s. 34 Dostupný z: <www.silkroadstudies.org/docs/publications/2005/050601Caucasus_Total.pdf > (zpět)
(2) TAGLIAVINI, Heidi (Head of Mission). Report of Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia. 2009. Dostupný z <www.ceiig.ch> (zpět)
(3) BUREŠ, Oldřich. Mírové operace OSN v postbipolárním světě – méně znamená více. Mezinárodní vztahy. 2003, č. 3, s. 29 (zpět)
(4) LYNCH, Dov. Post-Imperial Peacekeeping: Russia in the CIS. Oslo: Institutt for forsvarstudier 2003. s. 11 (zpět)
(5) CORNELL, Svante E., et al. A Strategic Conflict Analysis of the South Caucasus . s. 1 (zpět)
(6) Conflict Barometer [online]. Heidelberg Institute for International Conflict Research, [1992–2007] [cit. 2008-04-27]. Dostupný z WWW: <http://www.hiik.de/start/index.html.en>(zpět)
(7) Ve verzi KOSIMO 1.3 byla čtyřstupňová klasifikace, v novější verzi KOSIMO 2.0 je již pětistupňová. Stadium války dle KOSIMO 1.3 je v KOSIMO 2.0 rozdělena na vážnou kriziválku. Conflict Barometer [online] (zpět)
(8) JOHNSON, Lena. Russia, NATO and the handling of conflicts at Russia's southern periphery: At a crossroads? European Security. 2000, vol. 14, no. 4, s. 48. Dostupný z: <http://dx.doi.org/10.1080/09662830008407472> (zpět)
(9) Hodnoty intenzity konfliktu dle Conflict Barometer [online] (zpět)
(10) Uppsala Conflict Database [online]. 2008 [cit. 2008-04-27]. Dostupný z: <http://www.pcr.uu.se/database/index.php> (zpět)
(11) SOKOLOV, Alexander. Russian Peace-Keeping Forces in the post-Soviet Area. In KALDOR, Mary, VASHEE, Basker. Restructuring the Global Military Sector-Volume I: New Wars. London and Washington: PINTER , 1997. Chepter 8. Dostupný z: <http://www.memo.ru/hr/hotpoints/peace/peacekeep.htm> (zpět)
(12) STEWART, Susan. The Role of the United Nations in the Georgian-Abkhazian Conflict. Journal on Ethnopolitics and Minority Issues in Europe [online]. 2003, is. 2. s. 11 [cit. 2008-04-27]. Dostupný z: <www.ecmi.de/jemie/download/Stewart_SC_final.pdf> (zpět)
(13) Operations de paix [online]. Université de Montréal. 2008 [cit. 2008-04-20]. Dostupný z: < http://www.operationspaix.net/-CISPKF-> (zpět)
(14) MACFARLANE, S. Neil, MINEAR, Larry, SHENFIELD, Stephen D. Armed Conflict in Georgia: A Case Study in Humanitarian Action and Peacekeeping . The Watson Institute for International Studies, 1996. s.60 Dostupný z: <http://www.watsoninstitute.org/pub/op21.pdf> (zpět)
(15) LYNCH, Dov. Post-Imperial Peacekeeping. S. 12 (zpět)
(16) JOHNSON, Lena. Russia, NATO and the handling of conflicts at Russia's southern periphery: At a crossroads?  S. 50 (zpět)
(17) MACFARLANE, S. Neil, MINEAR, Larry, SHENFIELD, Stephen D. Armed Conflict in Georgia: A Case Study in Humanitarian Action and Peacekeeping.  S. 53 (zpět)
(18) CORNELL, Svante E., et al. A Strategic Conflict Analysis of the South Caucasus: With a Focus on Georgia.  S. 19 (zpět)
(19) Conflict Barometer [online] (zpět)
(20) JOHNSON, Lena. Russia, NATO and the handling of conflicts at Russia's southern periphery: At a crossroads? S. 49 (zpět)
(21) STEWART, Susan. The Role of the United Nations in the Georgian-Abkhazian Conflict. S. 21 (zpět)
(22) Uppsala Conflict Database [online] (zpět)
(23) Conflict Barometer [online] (zpět)
(24) Rusko si umí představit vojenský konflikt v Abcházii a Osetii. Ihned [online]. 25. 4. 2008 [cit. 2008-04-27]. Dostupný z: <http://zahranicni.ihned.cz/c4-10070880-24289280-003000_d-rusko-si-umi-predstavit-vojensky-konflikt-v-abchazii-a-osetii>. Russia sends more troops to Georgia conflict zone. Reuters [online]. 29.4.2008 [cit. 2008-05-01]. Dostupný z: <http://in.reuters.com/article/worldNews/idINIndia-33307320080429>  Russia vows "pragmatic" response to NATO expansion. Reuters [online]. 2.4.2008 [cit. 2008-05-01]. Dostupný z: <http://in.reuters.com/article/worldNews/idINIndia-32808420080402?pageNumber=1&virtualBrandChannel=0> (zpět)
(25) MACFARLANE, S. Neil, MINEAR, Larry, SHENFIELD, Stephen D. Armed Conflict in Georgia: A Case Study in Humanitarian Action and Peacekeeping. S. 59.; SOKOLOV, Alexander. Russian Peace-Keeping Forces in the post-Soviet Area; LYNCH, Dov. Post-Imperial Peacekeeping.(zpět) S. 10 (zpět)
(26) MACFARLANE, S. Neil, MINEAR, Larry, SHENFIELD, Stephen D. Armed Conflict in Georgia: A Case Study in Humanitarian Action and Peacekeeping. S. 57.; SOKOLOV, Alexander. Russian Peace-Keeping Forces in the post-Soviet Area; LYNCH, Dov. Post-Imperial Peacekeeping. S. 7 (zpět)
(27) MACFARLANE, S. Neil, MINEAR, Larry, SHENFIELD, Stephen D. Armed Conflict in Georgia: A Case Study in Humanitarian Action and Peacekeeping. S. 58.; LYNCH, Dov. Post-Imperial Peacekeeping.  S. 11 (zpět)
(28) SOKOLOV, Alexander. Russian Peace-Keeping Forces in the post-Soviet Area. S. 3, 11 (zpět)
(29) LYNCH, Dov. Post-Imperial Peacekeeping. S. 10; MACFARLANE, S. Neil, MINEAR, Larry, SHENFIELD, Stephen D. Armed Conflict in Georgia: A Case Study in Humanitarian Action and Peacekeeping. S. 55, 59 (zpět)
(30) LYNCH, Dov. Post-Imperial Peacekeeping. S. 9 (zpět)
(31) MACFARLANE, S. Neil, MINEAR, Larry, SHENFIELD, Stephen D. Armed Conflict in Georgia: A Case Study in Humanitarian Action and Peacekeeping. S. 51, 57 (zpět)
(32) JOHNSON, Lena. Russia, NATO and the handling of conflicts at Russia's southern periphery: At a crossroads? S. 49 (zpět)
(33) LYNCH, Dov. Post-Imperial Peacekeeping. S. 18 (zpět)
(34) LYNCH, Dov. Post-Imperial Peacekeeping. S. 11 (zpět)