Americké ozbrojené síly a jejich strukturální proměny od konce bipolárního systému

Jan SMETANA

Přečteno: x

Klíčová slova

Spojené státy americké, ozbrojené síly, jednotky, vojáci, armáda, letectvo, námořnictvo, námořní pěchota, velitelství, útok, operace, terorismus, AFRICOM, CENTCOM, EUCOM, SOUTHCOM, PACOM, SOCOM, JFC, NORTHCOM, TRANSCOM, STRATCOM

Úvod

Události přelomu století jsou formovány přechodem od bipolarity studené války přes unipolaritu 90. let 20. století až k utváření dnešní multipolarity. To byl následek pádu „železné opony“, rozpadu SSSR a vzestupu některých nových „nezápadních“ aktérů (především tzv. BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína). Zásadní faktory mající vliv na formování ozbrojených sil jsou politicko-bezpečnostní situace a ekonomicko-demografický vývoj tohoto období. Veškeré procesy, ať už charakteru bezpečnostního, politického nebo ekonomického, jsou provázeny postupnou a neodvratnou globalizací. Jeden z jejích efektů vyjádřil německý profesor T. Risse takto: „Když Spojené státy kýchnou, my z toho dostaneme chřipku“. [1]

Vývoj strategické koncepce bezpečnosti

Většina zásadních organizačních změn týkajících se amerických ozbrojených sil je nutně spojena s vývojem prostředí, ve kterém se Spojené státy nalézají. Pád železné opony způsobil kolaps tehdejšího bipolárního systému, což odstartovalo další změny. Šlo především o ztrátu potřeby přítomnosti tak vysokého počtu západních vojáků a techniky, rozmístěné v Evropě pro případ konfliktu se zeměmi východního bloku. Americkou bezpečnostní strategii modelovala především balkánská krize na začátku 90. let, teroristické útoky z 11. září 2001 na New York a Washington nebo ekonomická krize v roce 2009. Svůj díl vlivu měly i další události (především válka v Iráku a Afghánistánu). Na politické úrovni to pak je především změna kategorií některých témat. Jde především o proces tzv. sekuritizace a desekuritizace (Securitization and Desecuritization of some Issues), kdy určité téma (dříve řešené především jako bezpečnostní) vlivem událostí a vývoje přestane být bráno jako bezpečnostní a začne být považováno za „běžné“ politické téma a naopak. [2] Tyto události mají v globálním kontextu vliv na dění v USA a ovlivňují prostřednictvím politických rozhodnutí vlastní koncepci amerických ozbrojených sil a jejich působnost.

Vývoj v mezinárodních vztazích, který se promítá do oblasti bezpečnosti, je také vidět na příkladu vývoje amerických národních strategií (National Security Strategy – NSS). NSS z roku 1990 ještě hovoří o SSSR jako o budoucím možném partnerovi, kterému chtějí Spojené státy pomoci začlenit do mezinárodního systému. Spojené státy v tomto dokumentu očekávaly začlenění států východní Evropy jako nových demokratických států se všemi právy. Hrozba terorismu je v tomto dokumentu zmíněna několikrát jako součást jiných hrozeb. [3] Když se podíváme na NSS (pro nové století) z roku 1998, najdeme zde již samostatnou podkapitolu věnovanou terorismu, který je zde povýšen na mezinárodní hrozbu. V tomto dokumentu jsou již zmíněny vztahy s Ruskem, které jsou moderovány prostřednictvím NATO, a význam smluv START I a II, díky kterým má být omezen počet strategických jaderných hlavic na 3 000–3 500 pro každou z mocností. Rovněž je zde zmíněna multilaterální i bilaterální spolupráce Spojených států s dalšími státy na poli vědy a techniky, díky jejímuž správnému použití by v budoucnu mohly být redukovány některé nákladné vojenské a humanitární intervence. [4] NSS z roku 2002 je první, která zmiňuje problém muslimského světa. Popisuje ho zde jako oblast, kde je nutné podpořit moderní vlády na úkor teroristických organizací. Terorismus je zde povýšen na světovou hrozbu a za cíl je zde stanoveno posílení Aliance k boji proti němu. Tato NSS také zmiňuje potřebu nového jednotného vojenského velitelství (Unified Military Command) pro zvýšení domácí bezpečnosti. [5] Severní velitelství (Northern Command) bylo zřízeno ještě téhož roku. [13] Zatím posledním dokumentem z kategorie bezpečnostních strategií je NSS z roku 2010. V této strategii již není popisována válka proti terorismu jako proti světové organizaci nebo síti, ale konkrétně proti organizaci al-Káida. Také je zde uveden Írán jako hrozba pro palestinský mír a podporovatel terorismu. Samotný terorismus je zde pak mnohokrát zmíněn jako hrozba, se kterou je třeba bojovat na mnoha úrovních. Také se zde hovoří o potřebě spolupráce s Ruskem, Čínou a Indií. Použití síly je zde zmíněno, a to jen v nezbytném případě pro ochranu vlastní země nebo spojenců, k obraně míru a stability. Toto použití síly by mělo být s mezinárodní podporou, podporou NATO a RB OSN. [6] Na těchto příkladech je vidět vývoj přístupu Spojených států k problematice bezpečnosti, definování hrozeb a použití síly.

The Joint Chiefs of Staff

V Preambuli Ústavy Spojených států se hovoří o zajištění bezpečnosti. [7] Tato bezpečnost Spojených států je zajištěna ozbrojenými silami, které se skládají z armády, leteckých sil, námořnictva a námořní pěchoty. Tyto složky patří pod Společný štáb (The Joint Chiefs of Staff – JCS), který vznikl v roce 1947 na základě Národního bezpečnostního aktu (National Security Act – NSA) z téhož roku. Tento akt položil základ pro legislativní i exekutivní změny, které přispěly k dnešní podobě bezpečnostního systému. [8] Dalším důležitým dokumentem je Goldwater-Nichols Act z roku 1986, který je po NSA nejdůležitějším dokumentem. Nutno doplnit, že tento dokument byl ještě upravován pod vlivem některých událostí (Perský záliv, Haiti, Zair a Bosna). Tímto dokumentem je operační autorita centralizována do rukou Náčelníka Společného štábu (Chairman of the Joint Chiefs), který je zároveň jmenován jako vojenský poradce prezidenta, Národní bezpečnostní rady (National Security Council) a sekretáře pro obranu (Secretary of Defense). Goldwater-Nichols Act také zakládá pozici místopředsedy a urychluje proces velení od prezidenta k sekretáři (Secretary of Defense) a jednotnému velení. Dopad Goldwater-Nichols Act je promítnut také do Společné vize (Joint Vision) 2010 a 2020. [22]

Unified Combatants Commands

Na úrovni JCS jsou pod Ministerstvem obrany zřízena jednotná bojová velitelství. Ta jsou rozdělena podle 6 geografických oblastí: Africké velitelství (U. S. Africa Command – AFRICOM), Velitelství střed (U. S. Central Command – CENTCOM), Evropské velitelství (U. S. European Command), Jižní velitelství (U. S. Southern Command – SOUTHCOM), Pacifické velitelství (U. S. Pacific Command – PACOM), Severní velitelství (U. S. Northern Command – NORTHCOM) a podle druhů působnosti: Velitelství zvláštních operací (U. S. Special Operations Command – SOCOM), Velitelství společných sil (U. S. Joint Forces Command), Strategické velitelství (U. S. Strategic Command – STRATCOM) a Velitelství logistiky (U. S. Transportation Command – TRANSCOM). [31] Tato velitelství slouží k faktickému velení silám nasazeným do operací. Jako svůj lidský i materiální zdroj využívají jednotlivé složky ozbrojených sil. V hierarchii systému velení jsou tedy jednotlivá velitelství během nasazení nadřazena nasazeným částem jednotlivých složek ozbrojených sil.

Africké velitelství bylo prohlášeno za plně samostatné regionální velitelství teprve 1. 10. 2008. Jeho historie však sahá až do roku 1958, kdy 2. září vzniklo tzv. Africké oddělení (Africa Bureau). Od roku 1983 bylo za americké vojenské vztahy se zeměmi subsaharské Afriky odpovědné Evropské velitelství. G. W. Bush a R. Gates ohlásili vznik AFRICOM 6. 2. 2007. AFRICOM má administrativní odpovědnost za podporu americké vládní politiky v Africe a americké vojenské vztahy s 53 africkými státy. Jeho velitelem je v současné době gen. William E. „Kip“ Ward. Jeho působnost se však zaměřuje především na porážku teroristické sítě al-Káida a s ní kooperujících sítí, na zajišťování kapacit pro mírové operace včetně podpory výcviku některých afrických bezpečnostních sil a v neposlední řadě na pomoc při ochraně obyvatelstva před smrtícími nákazami. AFRICOM přijalo pro svůj rozpočet částku 50 mil. USD v roce 2007, v roce 2008 to již bylo 75,5 mil. USD, v roce 2009 byl rozpočet navýšen na 310 mil. USD a na rok 2010 žádala Obammova administrativa 278 mil. USD. Přestože příslušníci AFRICOM se pohybují v afrických státech (včetně ambasád), samotné AFRICOM sídlí v německém Stuttgart-Moehringenu v Kelley Barrack. V AFRICOM pracuje asi 1 300 osob, ze kterých polovinu tvoří civilní zaměstnanci, kteří jsou pracovníky různých civilních agentur americké vlády. [9]

Velitelství střed bylo zřízeno 1. 1. 1983. Jeho název obsahuje jeho geografickou působnost v oblasti mezi U. S. European Command a U. S. Pacific Command. Jeho předchůdce – Rapid Deployment Joint Task Force – RDJTF vzniklo z iniciativy prezidenta J. Cartera v roce 1980 jako reakce na sovětskou invazi do Afghánistánu a íránskou krizi. Prezident R. Reagan učinil kroky k transformaci RDJTF na stálé velitelství. Ještě v roce 1988 představovala hlavní hrozbu pro Spojené státy v regionu možná sovětská invaze do Íránu. Tehdejší velitel CENTCOM gen. H. N. Schwarzkopf pod vlivem měnícího se politického klimatu konce 80. let viděl však větší riziko v Iráku Saddáma Husseina. Jeho obavy se potvrdily 17. 1. 1991, když Irák neuposlechl rezoluci RB OSN č. 678 o stažení svých vojsk z Kuvajtu. Následovalo zahájení operace Desert Storm. Dalšími operacemi odrážejícími hrozby Iráku jeho sousedům v podřízení CENTCOM byly Vigilant Warrior, Vigilant Sentinel, Desert Strike, Desert Thunder (I a II) a Desert Fox. Rovněž v Africe se CENTCOM angažovalo v operaci Restore Hope. Během 90. let bylo CENTCOM postiženo několika teroristickými útoky – útok v Khobar Towers (1996, 19 mrtvých Američanů) následovaný operací Desert Focus (obsahující například redislokaci amerických zařízení na bezpečnější místa, jako je Prince Sultan Air Base), útoky na velvyslanectví v Keni a Tanzanii (1998, 250 mrtvých, z toho 12 Američanů) a útok na loď USS Cole (2000, 17 mrtvých amerických námořníků). Teroristické útoky na WTC v roce 2001, následované vyhlášením války proti terorismu G. W. Bushem, vedly k zahájení operace Enduring Freedom (též pod velením CENTCOM), s cílem odstranit Tálibán z vlády v Afghánistánu. Po pádu vlády Tálibánu v Afghánistánu a vlády S. Husseina v Iráku (8. 4. 2003) převzalo CENTCOM odpovědnost za bezpečnost v obou zemích po novém svobodném zvolení jejich vlád. V říjnu 2002 převzalo vedení za operace (převážně humanitární asistenci) v „Africkém rohu“. V roce 2005 šlo o významnou operaci na pomoc zemětřesením postiženému Pákistánu a v roce 2006 o evakuaci amerických občanů z Libanonu. Odpovědnost za operace v afrických státech (Súdán, Eritrea, Ethiopie, Džibuti, Keňa a Somálsko) přešla do kompetencí tehdy nově vzniklého AFRICOM dne 1. 10. 2008. Zajímavostí je, že oblast Egypta zůstává i nadále pod odpovědností CENTCOM. [10]

Pro Evropu je zeměpisně nejbližší Evropské velitelství založené 1. 8. 1952 pro přiblížení autority a přímého velení americkým silám v Evropě, protože v krátkém předešlém období (od roku 1947, kdy vzniklo JCS) spadala tato odpovědnost přímo pod JCS. Velitelství bylo původně dislokováno ve Frankfurtu společně s velitelstvím U. S. Army, Europe. V roce 1954 bylo přestěhováno do Camp des Loges, západně od Paříže. Svou roli sehrálo zejména v těsném poválečném období, v době poválečné demobilizace a při opětovném budování amerických sil připravených k nasazení proti armádám „východního bloku“ v Evropě i na pomoc při výstavbě některých spojeneckých armád. Zde bylo pověřeno kontrolou nad americkými jadernými zbraněmi. EUCOM se podílelo na operacích mimo Evropu, když mu v roce 1958 podléhala operace v Libanonu. V roce 1966 po „krizi ve vztazích mezi NATO a Francií“ bylo velitelství přemístěno do Patch Barracks. V 70. letech se začalo zaměřovat rovněž na boj proti teroristům (speciálně šlo o obranu proti Rudým brigádám, Frakcím rudých armád a palestinským skupinám operujícím v Evropě). Po pádu „železné opony“ byl tlak v Evropě snížen a díky tomu mohlo EUCOM poskytnout své síly a  prostředky k mimoevropským operacím. Šlo především o podporu CENTCOM v operaci Desert Storm v roce 1991. EUCOM se podílelo na operacích v Evropě především v Bosně, Makedonii a Kosovu. V době těchto operací však řídilo jen 120 000 vojáků, oproti 265 000 v roce 1970. Události z 11. 9. 2001 posílily význam EUCOM, které poskytlo základ sil odeslaných do Iráku, Afghánistánu a Afriky. Zároveň zodpovídalo za nová bezpečnostní opatření pro posílení bezpečnosti amerických zájmů v Evropě a Africe. Některé další útoky (Casablanca, Madrid, Londýn, ...) ukázaly, že situaci je nutno řešit společnými mezinárodními silami. Proto EUCOM začalo pokládat základy pro budoucí spolupráci v této oblasti. Velitelství EUCOM bylo přetransformováno v roce 2003 na plánovací a operační centrum, které v letech 2006–2008 mělo za úkol pomoci při novém vytváření AFRICOM. Jeho hlavní cíl, podílet se na udržování míru v Evropě, zůstává i přes události posledních 20 let stejný, nicméně konkrétní úkoly a způsoby dosahování těchto cílů se mění v závislosti na nových hrozbách a novém bezpečnostně-politickém prostředí. [11]

Pro oblast Karibiku a Jižní Ameriky hraje důležitou roli Jižní velitelství. Během 2. světové války (1941–1947) ustavil prezident F. D. Roosevelt se svojí administrativou Karibské obranné velitelství (U. S. Caribbean Defense Command). Byl to prototyp jednotné vojenské organizace chránící oblast Panamy (zejména Panamského průplavu) a přilehlého regionu. Velitelství mělo odpovědnost za aktivní protiponorkové a protišpionážní akce v regionu. Tento předchůdce SOUTHCOM měl rovněž pomáhat vést výcvik spřátelených armád v Latinské Americe a případnou distribuci materiálové pomoci pro tyto armády. V neposlední řadě bylo jeho cílem otevření několika vojenských škol v jižní Americe. V roce 1947 byla provedena transformace na Karibské velitelství pomocí tzv. Národního bezpečnostního plánu. Postupem času a vlivem vývoje studené války vznikla potřeba začlenit protiponorkové operace pod vedením Karibského velitelství do rozsáhlejších operací v rámci hemisférického rozdělení, kdy šlo především o potřebu Atlantického velitelství (U. S. Atlantic Command). Proto 6. června 1963 byla provedena přeměna na Jižní velitelství (administrativou prezidenta J. F. Kennedyho). [12]

Po ukončení války ve Vietnamu v 70. letech došlo na základě doporučení JCS k omezení přítomnosti amerických sil v zahraničí. Proto i SOUTHCOM mělo značně omezené prostředky i kompetence. Prezident R. W. Reagan znovu jeho aktivity oživil na základě nových událostí v El Salvadoru a Nikaragui v 80. letech. SOUTHCOM přežilo i pád železné opony, jen bylo v roce 1997 redislokováno do Miami, 2 roky před předáním Panamského kanálu Panamě. Je samozřejmostí, že úkoly SOUTHCOM se též změnily. Nyní jde především o zapojení do operací proti obchodníkům s drogami (odpovídá Národní bezpečnostní strategii z roku 1990) a jejich producentům v Jižní Americe a zapojení do některých humanitárních operací. Zeměpisná působnost byla rozšířena na celou oblast Karibiku. Pro zajímavost v současnosti spadá do kompetence SOUTHCOM 31 zemí a 10 teritorií (mj. i jih Mexika). [tamtéž]

Pacifické velitelství je dalším důležitým velitelstvím. Je to nejstarší a nejrozsáhlejší americké samostatné velitelství se základnou na Oahu, Havaj. Dnes má odpovědnost za oblast, na které se nachází více než 50 % světové populace (hranice tvoří západní pobřeží Spojených států, západní hranice Indie, severní pól a Antarktida). Díky značné rozloze území jde o oblast s obrovskými kulturními, sociálními, etnickými, politickými a ekonomickými rozdíly. Na tomto území se nachází přibližně 3 000 různých jazyků. PACOM zaměstnává přibližně 325 000 lidí (vojáků i civilistů). [13]
Jeho úkolem je ochrana a obrana území Spojených států, jejich občanů a zájmů, ve spolupráci s dalšími vládními agenturami. Účastní se mnoha cvičeních i ostrých bojových operací. Příkladem mezinárodních cvičení jsou „Cobra Gold“ (společné s Thajskou armádou), „Balikatan“ (s Filipínskou armádou) nebo „Rim of the Pacific“, (rok 2000, účastníci: USA, Kanada, Austrálie, Japonsko, Jižní Korea, Čile a Spojené království Velké Británie). [tamtéž]

PACOM bylo založeno 1. ledna 1947. Dnes zahrnuje také oblast odpovědnosti Far East Command, které bylo zrušeno 1. ledna 1957 a jeho odpovědnost byla předána právě PACOM. V tom samém roce PACOM také převzalo částečnou odpovědnost za některé prvky Aljašského velitelství (Alaskan Command – ALCOM). To bylo roku 1975 zrušeno úplně a jeho sféra odpovědnosti přešla plně pod PACOM. Území, za které odpovídalo, se značně rozšířilo 1. května 1976, kdy převzalo odpovědnost i za východní pobřeží Afriky. Tehdy mu podléhalo území, které zabíralo více než polovinu zemského povrchu (přibližně 100 milionů čtverečních mil). Další rozšíření sféry odpovědnosti následovalo v roce 1983, kdy převzalo oblast Čínské lidové republiky, KLDR, Mongolska a Madagaskaru. [14]

Dne 7. července 1989 bylo zřízeno Aljašské velitelství, které však nemá žádnou kontinuitu s předešlým ALCOM, zrušeným v roce 1975. Toto nové ALCOM bylo podřízeno PACOM, s cílem ochrany Aljašky a přilehlých vod. [tamtéž]

Po roce 1989 byla snaha omezit oblast působnosti PACOM a převést ho pod ostatní velitelství (především CENTCOM a EUCOM). Tento plán byl přerušen 11. září 2001. V první řadě byl celý povrch země rozdělen mezi jednotlivá velitelství. Území Spojených států bylo pro potřeby zajištění vlastní bezpečnosti přiděleno nově vzniklému Severnímu velitelství. Západní pobřeží Severní Ameriky spadlo rovněž do kompetence NORTHCOM místo PACOM (kam dříve patřilo). Antarktida byla přidělena pod správu PACOM. V roce 2008 byla oblast Indického oceánu západně od 68. stupně nově přidělena pod pravomoc AFRICOM, stejně jako ostrovní státy u východního pobřeží Afriky (Madagaskar, Komory,  Mauricius a Reunion). [tamtéž]

Další změnou týkající se PACOM po 11. září 2011 je funkce Velitel USCINCPAC (Commander in Chief, U. S. Pacific Command). Tato funkce byla upravena na základě „New Unified Command Plan“ (vstoupil v platnost 1. října 2002). Americký ministr obrany D. Rumsfeld tento krok odůvodnil tím, že existuje jen jeden „Commander in Chief“ a tím je americký prezident. [tamtéž]

Zajímavé je též Velitelství zvláštních operací, které patří svým vznikem k  mladším velitelstvím. Bylo založeno v roce 1987, s odpovědností za různé typy speciálních operací (jak nebojových evakuací a pomoci při výcviku dalších armád nebo jednotek, tak účast na „válce proti terorismu“). SOCOM také podporuje konvenční síly vedoucí nezávislé speciální operace po celém světě. Prezident G. W. Bush prosazoval SOCOM jako hlavní sílu odpovědnou za plánování, řízení a vedení operací zaměřených na likvidaci teroristických sítí ve světě. Přestože SOCOM bylo založeno před více než 20 lety, potřeba jeho existence a dovedností stále roste, především v prostředí nových bezpečnostních rizik a nutnosti reagovat na ně. Jeho potřeba však existovala již dříve. Především po neúspěšné operaci Desert One v Íránu v dubnu 1980 (prezident J. Carter vyslal jednotky Delta Force za účelem osvobození 53 amerických rukojmích). [15]

SOCOM se od svého vzniku v roce 1987 podílelo na mnoha operacích. První významnou operací byla účast na operaci Earnest Will v letech 1987–1989, kdy šlo o ochranu tankerů a dalších nákladních lodí v oblasti Perského zálivu během íránsko–irácké války. Tato operace byla sice řízena CENTOM, nicméně SOCOM podporovalo především v získávání nových dovedností a vybavením. V letech 1989–1990 se podílelo na operaci Just Cause v Panamě s cílem odstranění diktátora Manuela Noriega a ustavení demokratické vlády. Dále se podílelo na operacích jako například Desert Shield/Storm (Irák 1990–1991), Restore Hope (Somálsko 1992–1995), Support Democracy (Haiti 1994–1995), na balkánských operacích (od roku 1995 do současnosti), Silver Anvil (nebojová evakuace osob ze Sierra Leony na jaře 1992),  Fuerte Apoyo (pomoc oblasti střední Ameriky po hurikánu Mitch v roce 1998) a některých operacích po 11. září 2001. Především šlo o protiteroristické operace Enduring Freedom (v Afghánistánu, Trans-saharské Africe, Africkém rohu a Filipínách) a samozřejmě na operaci Iraq Freedom. [tamtéž]

Velitelství společných sil má své počátky v roce 1947, kdy Spojené státy začaly po druhé světové válce reorganizovat svůj systém obrany. Toto velitelství vzniklo původně jako Atlantické velitelství, odpovědné za oblast Atlantiku. Spolupracovalo především s atlantickou flotilou a k dispozici mělo zdroje od námořnictva a námořní pěchoty. Jeho hlavní úkolem během studené války bylo monitorování sovětských ponorek v oblasti Atlantiku. Důležitou úlohu sehrálo během kubánské raketové krize. Rovněž během občanské války v Dominikánské republice v roce 1965 sehrálo JFC důležitou úlohu při budování příměří. Zapojilo se také do intervence v Granadě v roce 1983. [16]

Po skončení studené války přišel gen. Colin L. Powell s novou vizí, kterou také po podpisu prezidenta B. Clintona (23. 9. 1993) začal naplňovat. Šlo o funkci velitelství jako výcvikové základny všech druhů vojsk. Šlo tedy o začlenění vzdušných sil, armády, námořnictva a námořní pěchoty do společného výcviku. V případě bojového nasazení by šlo o nasazení úkolového uskupení tvořeného všemi složkami kdekoli na světě. Tím překročil rámec atlantického prostoru. [tamtéž]

V roce 1999 bylo Atlantické velitelství přejmenováno na Velitelství společných sil. Toto velitelství je v současné době jediné, které je kombinací geograficky orientovaného velitelství i určité funkční odpovědnosti. Stalo se též pilířem transformace amerických ozbrojených sil. JFC je aktivní v projektu „Vision 2020“, kdy konflikt budoucnosti má být řešen správnými technologiemi aplikovanými ve správný čas správným druhem vojska s odpovídající výzbrojí a výstrojí. [tamtéž]

NORTHCOM je velitelství, které bylo založeno 1. října 2002, pro zajištění velení a řízení obrany vlastního území USA, bezpečnosti a obrany obyvatelstva. Oblast jeho odpovědnosti zahrnuje vzdušný prostor, zemský povrch i přilehlou mořskou hladinu (včetně oceánských hlubin) do vzdálenosti 500 námořních mil. Tuto oblast tvoří USA, Kanada, Aljaška, Mexiko, Floridská úžina a část Karibiku (Bahamy, Portoriko a americké Panenské ostrovy). Velitelství je dislokováno na Peterson AFB v Colorado Springs. Velitel NORTHCOM je současně velitelem Velitelství obrany severoamerického vzdušného prostoru (North American Aerospace Defense Command), odpovědným za vzdušnou výstrahu a řízení, námořní výstrahu pro Kanadu, Aljašku a kontinentální část USA. Úkolem NORTHCOM je také pomoc při přírodních katastrofách, při odstraňování následků teroristických útoků za použití zbraní hromadného účinku (Weapon of Mass Destruction – WMD) a podpora protidrogových operací. [17]

Velitelství logistiky je další velitelství, tentokrát však do jeho působnosti patří zabezpečení logistiky. Toto velitelství je dislokováno ve Scott Air Base v Illinois, kde vzniklo v roce 1987 za účelem řízení amerického dopravního obranného globálního systému. Je složeno ze 3 systémů Army's Military Surface Deployment and Distribution Command  (velitelství ve Scott Air Base, disponuje schopnostmi přepravy po zemi, včetně oblastí konfliktů i přepravy ostatních federálních zaměstnanců a jejich rodin), the Navy's Military Sealift Command (velitelství ve Washingtonu D. C. užívá vojenské i civilní dopravní prostředky) a the Air Force's Air Mobility Command (velitelství ve Scott Air Base, zahrnuje nejen přepravu osob a materiálu po celém světě, ale i letecké evakuační operace – tyto operace jsou zajišťovány prostřednictvím strojů C-17, C-5, KC-135 a KC-10). Pro plnění úkolů využívá TRANSCOM jak armádní, tak komerční zdroje. Oblast jeho odpovědnosti spočívá v zajištění přepravy nejen pro bojové operace (např. v Iráku nebo Afghánistánu), ale rovněž pro humanitární operace (např. zemětřesením postižené Haiti, povodněmi postižený Pákistán, ...) nebo při běžných vojenských cvičeních. [18]

Zajímavé je rovněž personální složení. TRANSCOM zaměstnává 45 945 vojáků aktivní služby, 73 058 příslušníků Reserve and National Guard (ekvivalent českých aktivních záloh) a  19 104 civilních zaměstnanců. TRANSCOM také spoléhá na komerční partnery, kteří se podílejí 88 % na americké kontinentální dopravě, 50 % na světové letecké dopravě a 64 % na americké světové námořní dopravě. [tamtéž]

Strategické velitelství se sídlem na Offutt AFB, Nebraska ve Spojených státech má za úkol globální integraci misí všech druhů. Jde například o zabezpečení systémů výstrahy, bezpečnosti přenosu informací, protiraketové obrany, komunikace, získávání informací, systémů velení a řízení, kosmických operací a boje proti WMD. [19]

Americká armáda začala věnovat zvýšené úsilí a zájem o vesmírný prostor v roce 1957, po vyslání 1. umělé družice Sputnik 1 na oběžnou dráhu. Toto nové americké úsilí bylo iniciováno prezidentem D. D. Eisenhowerem. V roce 1985 hodnotu vesmírných systémů pro ozbrojené síly Spojených států potvrdilo JCS, když zřídilo U. S. Space Command. Ve světle nových událostí prezident G. Bush zřídil 1. 6. 1992 STRATCOM. Jeho význam se potvrdil v 90. letech během války v Perském zálivu a v následujících operacích (Balkán, jihovýchodní Asie, Afghánistán a Irák). Během nich se ukázal přínos systémů STRATCOM především v oblasti komunikace, navigace, zpravodajské činnosti, získávání meteorologických informací a poskytování taktických informací bojovým letounům. D. Rumsfeld navrhl sloučení U. S. Space Command (Vesmírné velitelství) a STRATCOM v roce 2002. Prezident G. W. Bush oficiálně předal úkoly nově reorganizovanému STRATCOM, které tak začalo působit v nové podobě od 1. 10. 2002. Dále pak podepsal změnu v Jednotném plánu velení (Unified Command Plan) 10. 1. 2003, kdy vytyčil 4 hlavní sféry odpovědnosti pro STRATCOM. Těmi jsou: globální údery, začlenění protiraketové obrany, sekce obrany informací a tzv. C4ISR (velení a řízení, komunikace, počítačové systémy, zpravodajské systémy, dohled a získávání informací). [tamtéž]

Změny v dislokaci amerických vojsk

Změny v oblasti zahraniční bezpečnostní politiky se přirozeně promítly i do vývoje a rozmístění ozbrojených sil. Zajímavý je vývoj počtů příslušníků amerických ozbrojených sil (armády, letectva, námořnictva i námořní pěchoty) v jednotlivých regionech v letech 1988 až 2008. Tím je myšlen především konec bipolarity způsobený pádem SSSR, konec dělení Evropy na znepřátelenou východní a západní a s tím související postupné snižování počtů amerických vojáků v Evropě. V tabulce č. 1 je vidět tento vývoj, odrážející některé historické události dané doby. První z nich je markantní pokles celkového počtu příslušníků ozbrojených sil, který je přerušen rychlým a krátkodobým růstem způsobeným událostmi 11. září 2001 a následujícími vojenskými operacemi. Viditelnou změnou jsou počty amerických vojáků v subsaharské Africe, které jsou navýšeny v roce 1994. Další navyšování začalo v roce 2004, které je především následkem rozmístění 1 780 (rok 2008) vojáků Džibuti.

V tabulce č. 1 jsou uvedeny počty amerických vojáků trvale dislokovaných na daném území, tudíž zde nejsou uvedeny počty vojáků nasazených do operace Iraq Freedom. Tyto počty v letech 2003 a 2004 činily 183 a 170,7 tisíc vojáků. V tabulce nejsou zahrnuty zanedbatelné počty v Antarktidě a různí pozorovatelé a přidělenci na území bývalého SSSR.

ROK
1988
1990
1992
1994
1996
1998
2000
2002
2004
2006
2008
USA A JEJICH TERITORIA
1 597,6
1 436,7
1 463,1
1 323,9
1 231,3
1 147
1 127
1 810
1 139
1 100
1 113,2
EVROPA
0
309,8
205,1
137,6
115,2
116,4
117,4
122,3
114,9
96,1
82,5
Z A J EVROPA
3 56,3
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
V ASIE A PACIFIK
141
1 19,1
97,1
98,3
95,2
96
101,4
49,6
89,8
74,5
68,8
S AFRIKA, J ASIE A BLÍZKÝ V.
18,4
73,1
21,2
8,3
13,9
27,9
29,4
0,1
4,3
5,5
5,8
SUBSAHARSKÁ AFRIKA
0
0,3
0,5
4,8
3
0,5
0,2
0,1
0,7
1,7
2,1
ZÁPADNÍ HEMISFÉRA
24,5
20,2
18,1
36,3
11,7
10,8
5,4
1
1,8
2,1
2,1
CELKOVÝ POČET
2 138,1
1 959,3
1 805,3
1 609,3
1 470,4
1 398,7
1 381
1 983
1 351
1 385
1 401,8

Tabulka č. 1 Počet vojáků amerických ozbrojených sil v tisících [20]

Dalším zajímavým ukazatelem vývoje je struktura počtu vojáků v jednotlivých hodnostních sborech. Tabulka č. 2 ukazuje strukturu ozbrojených sil podle počtu vojáků v jednotlivých hodnostních sborech. Toto rozložení je poměrně stabilní vzhledem k měnícímu se počtu vojáků. Je zde vidět poměrně stabilní číslo, týkající se počtu kadetů, které ukazuje na kontinuální personální politiku. Trend snižujícího se počtu mužstva v poslední dekádě 20. století a jeho následný vzestup koresponduje s vojenskopolitickou situací v tomto období ve světě. Rovněž je zajímavý poměr vojáků z řad mužstva na jednoho generála. Tento počet se i přes mírný nárůst počtu generálů snižuje. V roce 1994 připadá 1 473,6 vojáka z řad mužstva na jednoho generála a v roce 2010 je tento počet 1 206,1. Klesající počty nižších důstojníků korespondují s mírně stoupajícím počtem kadetů, který má potenciálně posílit jejich řady. Poměr příslušníků mužstva a důstojníků se rovněž mění ve prospěch „intelektuální“ skupiny z téměř 6 vojáků mužstva na jednoho důstojníka v roce 1994 na 5,5 v roce 2010. Dalším zajímavým trendem je zvyšování počtu poddůstojníků v posledních letech i přes pokles v letech 1996–2004. Tento vývoj koresponduje s celkovým mírným zvyšováním počtů vojáků koncem druhé poloviny první dekády 21. století.

 
1994
1996
1998
2000
2002
2004
2006
2008
2010
generálové
918
850
874
871
867
867
906
920
981
vyšší důstojníci
86 076
83 647
83 257
81 994
83 194
83 931
83 966
83 176
86 228
nižší důstojníci
141 275
131 971
123 787
119 224
123 609
127 497
121 958
121 388
127 648
poddůstojníci
17 114
15 956
15 363
15 089
15 284
15 829
16 385
18 216
19 143
mužstvo
1 352 800
1 227 110
1 171 148
1 154 624
1 176 161
1 186 074
1 148 552
1 164 652
1 183 200
kadeti
12 307
12 188
12 401
12 536
12 519
12 638
13 201
13 405
13 785
celkem
1 610 490
1 471 722
1 406 830
1 384 338
1 411 634
1 426 836
1 384 968
1 401 757
1 430 985

Tabulka č. 2 Hodnostní struktura US ozbrojených sil [20]

V tomto kontextu je zajímavý následující graf, který ukazuje poměr některých hodnostních sborů k celkovému měnícímu se počtu vojáků.

Demografický vývoj

Právě v ozbrojených silách je více než ve většině jiných oblastí lidské činnosti důležitý demografický vývoj. Je třeba si uvědomit, že pro potřeby ozbrojených sil nelze počítat jen s celkovým počtem populace v dané věkové skupině (pro nábor do ozbrojených sil se většinou počítá s muži ve věku 18–24 let, potenciálně 15–17 let) [21], ale je tam třeba zahrnout i další faktory, jako je zdravotní stav populace a fyzická kondice. Celkový počet Američanů činil v červenci minulého roku téměř 310 233 000 obyvatel.

Věk pro odvod do ozbrojených sil je v USA stanoven na 18 let, případně 17 let se souhlasem rodičů. Maximální náborový věk pro armádu je 42 let, pro letectvo 27 let, pro námořnictvo 34 let a pro námořní pěchotu 28 let. Závazek je stanoven na 8 let a obsahuje 2–5 let aktivní služby u armády, 2 roky u námořnictva a 4 u letectva a námořní pěchoty.

Nezbytným parametrem branců je jejich fyzická zdatnost a zdraví. Pro zajímavost v letech 2001–2003 bylo objeveno astma u 619 000 členů americké mužské populace ve věku 20–24 let a 912 000 případů ve věku 15–19 let! Dalším problémem je zvyšující se počet obézních mužů. Jejich počet (ve věku 20 let věku a více) postupně vzrůstal z 20,2 % v letech 1988–1994 na 32,3 % v letech 2007–2008. S nadváhou též souvisí další negativní jevy, od zhoršené hybnosti až ke zvyšujícímu se výskytu cévních a srdečních poruch, které rovněž znemožňují aktivní službu. V celkové populaci USA ve věku 18–44 let bylo v roce 2009 zaznamenáno 4 885 případů cévních poruch. [23]

Americká účast na zahraničních operacích v období na přelomu století

Spojené státy se angažovaly jak politicky, tak vojensky také v dalších zahraničích aktivitách. Kromě v „mainstreamových“ médiích dodnes běžně probíraného Iráku a Afghánistánu je příkladem i občanská válka v Somálsku, která vypukla v roce 1991 mezi frakcemi podporujícími Aliho Mahdi Mohameda a generála Mohameda Farah Aidida. Na podporu hladovějících civilistů byla zahájena 15. srpna 1992 operace Provide Relief. Šlo v podstatě o letecký most z relativně blízké Keni. Problémy se však objevovaly během distribuce potravinové pomoci v samotném Somálsku. Dne 8. prosince 1992 byla zahájena operace Restore Hope pod velením Unified Task Force (UNITAF). UNITAF bylo složeno z amerických i spojeneckých jednotek, ale přesto podléhalo americkému velení a nikoli velení OSN, které však stále hrálo diplomatickou roli. RB OSN v rezoluci č. 794 dala této operaci legitimitu. Už 9. prosince se přesunulo na mogadišské letiště prvních 1 300 příslušníků Americké námořní pěchoty (United States Marine – USMC). Do této operace bylo zapojeno celkem 38 000 vojáků z 23 různých států (např. Francie, Itálie, Belgie, Maroko, Austrálie, Pákistán, Malajsie a Kanada). [20]

Boje mezi jednotlivými frakcemi si vyžádaly několik tisíc životů mogadišských civilistů. „Běžná“ humanitární pomoc (v prosinci šlo o 40 000 tun obilí) podléhala velení UNITAF, zatímco speciální jednotky spadaly pod velení CENTCOM zřízené Spojené síly pro zvláštní operace v Somálsku (Joint Special Operations Forces-Somalia – JSOFOR). [24]

OSN 26. března 1993 rozšířilo mandát rezolucí č. 814, kdy podle 7. kapitoly  Charty OSN mělo hrát v Somálsku roli „peacemakera“. Turecký generál Çevik Bir byl jmenován velitelem operací OSN v Somálsku (United Nations Operation in Somalia – UNOSOM II), jehož zástupcem byl velitel amerických sil v Somálsku gen. Thomas M. Montgomery. Počet zahraničních vojáků byl navýšen do října 1993 na 29 732 příslušníků patřících k 29 národům. Dne 5. června padlo do léčky a následně přišlo o život 24 pákistánských vojáků a 44 jich bylo zraněno. Následující den byla přijata RB OSN rezoluce č. 837, souhlasící s tvrdším postupem proti Aididovým bojovníkům, která v praxi znamenala častější patroly a zničení některých cílů (skladiště zbraní nebo budova rádia Mogadiša jako centra vysílání Aididovy propagandy). Ve dnech 3.–4. října 1993 proběhla operace, během níž byly zničeny 2 vrtulníky MH-60 Black Hawk, o život přišlo 16 příslušníků amerických Rangers a 57 jich bylo zraněno. Během minometného útoku na základnu, uskutečněného následujícího dne, byl zabit 1 voják a 12 jich bylo zraněno. Odhady ztrát somálských bojovníků se pohybují mezi 500 a 1 500 mrtvých. [tamtéž]

Většina amerických sil opustila Somálsko do 25. března 1994, zůstalo jen několik příslušníků námořní pěchoty na zajištění evakuace více než 1 000 amerických civilistů a vojenských poradců. Zbytek jednotek OSN, včetně zbytku amerických sil, byl kompletně stažen do března 1995. [tamtéž]

Další zahraniční aktivitou je americká účast na dění v Jižní Americe. Konkrétním výsledkem spolupráce je například operace Jacque (červenec 2008), během které bylo osvobozeno 11 kolumbijských vojáků, 3 američtí podnikatelé a ze zajatců mediálně nejznámější Ingrid Bretancourt ze zajetí FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia). Spojené státy věnovaly 1 miliardu USD na podporu Kolumbijských ozbrojených sil Fuerzas Militares de Colombia, které zahrnují i Kolumbijskou policii. Hlavním cílem této pomoci bylo snížit příliv kolumbijského kokainu do USA. [25]
Americko-kolumbijské vztahy byly na nejlepší úrovni v době, kdy stál v čele USA G. W. Bush a v čele Kolumbie Alvaro Uribe Veléz. Během této doby Spojené státy projevily dokonce zájem vybudovat na území Kolumbie několik vojenských základen, což zkomplikovalo vztahy mezi Kolumbií a Venezuelou. Ty se následně uklidnily po kolumbijském označení navrhované smlouvy za protiústavní. [26]

Americká armáda k již proběhlým operacím přistupuje i z pohledu využití informací o těchto operacích v budoucnosti pro další výcvik a plánování. To se promítlo již v roce 1985 do plánu na vznik Centra Lessons Learned (Center for Army Lessons Learned - CALL), které v červenci 1986 vydalo svůj první bulletin. CALL má za úkol sbírat a analyzovat data z aktuálních i historických zdrojů, vojenských operací i výcviku a na jejich základě sestavovat výcvikové materiály pro důstojníky, štáby a vojenské studenty. CALL dále zajišťuje publikaci svých výcvikových materiálů v tištěné i digitální podobě. [27]

Závěr

Přestože situace ve světě z pohledu bezprostředně hrozících globálních konfliktů v podobě přímé symetrické globální války působí mírovým dojmem, většina aktérů studené války dává stále poměrně značnou část financí na zbrojení. Výdaje na zbrojení přesahující 4 % HDP jsou považovány za horní hranici „běžných“ vojenských výdajů, kterou v roce 2004/5 přesáhly nejenom Spojené státy. Jejich výdaje na zbrojení činily 404,9 mld. USD. Přestože náskok USA je značný, ani ostatní bývalí aktéři studené války nezůstávali příliš pozadu. Například ruské náklady činily 65,2 mld. USD, čínské 60 mld. USD, francouzské 45 mld. USD a britské 42,8 mld. USD. [28]

Americká koncepce a pojetí vlastní bezpečnosti se v průběhu posledních 20 let výrazně změnily. Prvotně šlo o očekávání symetrické války v podobě přímé vojenské konfrontace masového rozsahu, včetně možného nasazení jaderných zbraní, čemuž odpovídala i struktura a výstavba ozbrojených sil. V roce 1999 USA rozpracovaly koncepci preventivní obrany, kdy šlo především o schopnost odstrašení potenciálního regionálního agresora. V případě nutnosti by měly být schopny ozbrojené síly tohoto agresora rychle a účinně zničit s minimálními vlastními ztrátami (v případě, že by odstrašování selhalo). [29] Největší uplatnění nacházejí a pravděpodobně i budou nacházet malé mobilní jednotky s vysoce sofistikovanými technologiemi v boji s asymetrickým nepřítelem v odlehlých částech světa, kdy nehraje hlavní roli množství nasazených vojáků, ale jejich výcvik, výstroj, přesnost munice, znalost prostředí, znalost nepřítele, a v neposlední řadě schopnost vypořádat se s domácím veřejným míněním a ekonomickou situací. Ta již ale padá na bedra především nejvyšší politické reprezentaci, a nikoli armádním představitelům a vojákům. Již válka ve Vietnamu ukázala sílu domácího veřejného mínění. Ani dnes jeho význam nelze podceňovat, včetně veřejného mínění spojenců, které v některých případech hraje na domácí půdě hlavní úlohu při rozhodování o účasti oné země ve vojenské kampani.

Otázkou zůstává, kam se bezpečnostní situace ve světě bude ubírat v příštích letech a desetiletích. Zpráva o dopadení Usáma bin Ládina [30] měla zatím spíše dopad na veřejné mínění v USA než na skutečnou bezpečnostní situaci například v Afghánistánu. Jeho myšlenky ho evidentně přežijí, stejně jako problémy samotné teroristické organizace. Možné plánované stažení USA a jejich spojenců z Afghánistánu může přinést jak uklidnění v regionu, tak opětovný nárůst vlivu teroristických organizací a pěstitelů opia. Proto bude důležitý reálný stav Afghánské národní policie a armády, stejně tak jako reálný vliv kábulské vlády i v těch nejodlehlejších částech země. Pokud by se situaci povedlo stabilizovat (spíše tedy diplomaticky a ekonomicky než vojensky), mohlo by to mít pozitivní důsledek pro celý region. Pro budoucnost amerických ozbrojených sil bude také podstatné, jak se vyvine ekonomická situace v samotných Spojených státech, jakým budoucím hrozbám budou muset Spojené státy čelit a jak se bude vyvíjet globální bezpečnostní situace vůbec.

Jisté dnes je, že svět již nikdy nebo jen stěží (alespoň v dohledné budoucnosti) bude uspořádán v systému dvou bloků tak jako před rokem 1989. Významný vliv na současné a budoucí vedení boje a uspořádání struktury ozbrojených sil bude mít technologický pokrok, ekonomická situace a politické potřeby. Vztahy mezi bývalými nepřáteli tak mohou být nahrazeny kooperativními, a naopak v oblastech relativního klidu se může objevit nečekané nové riziko.

Literatura

[1]   RISSE, Thomas. Budoucnost Západu [Přednáška na velvyslanectví SRN v ČR, Praha, 25. 10. 2010].

[2]   KEUKELEIRE, Stephan a MACNAUGHTAN, Jennifer. The Foreign Policy of the European Union. Vyd. 1. Basingstoke: Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-1-4039-4722-2, s. 23.

[3]   BUSHLIBRARY [on line]. http://bushlibrary.tamu.edu/research/pdfs/national_security_strategy_90.pdf, [cit. 2012-11-4]

[4]   HSDL [online]. http://www.hsdl.org/?view&did=2959, [cit. 2012-11-4]

[5]   STATE [online]. http://www.state.gov/documents/organization/63562.pdf, [cit. 2012-11-4]

[6]   WHITEHOUSE [online]. http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/rss_viewer/national_security_strategy.pdf, [cit. 2012-11-4]

[7]   United States Constitution – Preamble [online]. http://topics.law.cornell.edu/constitution/preamble, [cit. 2010-11-14].

[8]   The Joint Staff [online]. http://www.jcs.mil/page.aspx?id=11, [cit. 2010-11-14]

[9]   AFRICOM [on line]. http://www.africom.mil/fetchBinary.asp?pdfID=20101109171627, [cit. 2011-1-7]

[10] CENTCOM [on line]. http://www.centcom.mil/en/about-centcom/our-history/, [cit. 2011-1-16]

[11] EUCOM [on line]. http://www.eucom.mil/english/history.asp, [cit. 2011-1-26]

[12] SOUTHCOM [on line]. http://www.southcom.mil/AppsSC/factFiles.php?id=76, [cit. 2011-1-21]

[13] PACOM [on line]. http://www.pacom.mil/web/Site_Pages/USPACOM/Facts.shtml, [cit. 2011-1-18]

[14] PACOM [on line]. http://www.pacom.mil/web/site_pages/uspacom/history.shtml, [cit. 2011-1-18]
[15] SOCOM [on line]. http://www.socom.mil/Documents/history6thedition.pdf, [cit. 2011-6-26]

[16] JFCOM [on line]. http://www.jfcom.mil/about/History/abthist1.htm, [cit. 2011-6-26]

[17] NORTHCOM [on line]. http://www.northcom.mil/About/index.html, [cit. 2011-7-3]
[18] TRANSCOM [on line]. http://www.transcom.mil/about/summary.cfm, [cit. 2011-5-8]

[19] STRATCOM [on line]. http://www.stratcom.mil/history/, [cit. 2011-3-14]
[20] SIADAPP.DMDC.OSD [on line]. http://siadapp.dmdc.osd.mil/personnel/Pubs.htm, [cit. 2010-11-5]

[21] PERNICA, Bohuslav. Profesionální bezpečnostní instituce a problém rizika demografického vývoje – příklad ozbrojených sil České republiky. Praha: Vojenské rozhledy. 2010. Roč. XIX , č. 2, s. 119.

[22] NDU [online]. http://www.ndu.edu/library/goldnich/goldnich.html, [cit. 2010-11-14]

[23] http://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/ss5608a1.htm, [cit. 2010-11-29]
[24] UN [on line]. http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/past/unsom1backgr1.html, [cit. 2010-12-19]

[25] Colombiareports [online]. http://colombiareports.com/colombia-news/news/4815-soldiers-freed-in-operation-jaque-make-up-for-lost-time.html, [cit. 2010-12-12]

[26] ZÁVODNÍKOVÁ, Naďa. Kulatý stůl: Sto dní prezidenta Santose. Praha: MUP - Iberoamerické centrum [30. 3. 2010].

[27] USACAC.army [on line]. http://usacac.army.mil/cac2/call/ll-course.asp, [cit. 2011-1-16]

[28] WAISOVÁ, Šárka a kol. Atlas mezinárodních vztahů – Prostor a politika po skončení studené války. Vyd. 1. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-015-4, s. 110–111.

[29] EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-540-0, s. 221.

[30] English.aljazeera [on line]. http://english.aljazeera.net/news/americas/2011/05/2011522132275789.html, [cit. 2011-6-23]

[31] http://www.defense.gov/orgchart/#45, [cit. 2011-7-7]

Použité zkratky

AFB – Air Force Base
AFRICOM – U. S. Africa Command
ALCOM – U. S. Alaskan Command
BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína
CALL – Center for Army Lessons Learned
CENTCOM – U. S. Central Command
CINCPAC – Commander in Chief of U. S. PACOM
C4ISR – vojenské označení pro: Command, Control, communications, computers, intelligence, surveillance and reconnaissance
D. C. – District of Columbia
EUCOM – U. S. European Command
FARC – Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia
HI – Havaj
HQ – Head Quarters
IL – Illinois
JCF – Joint Chiefs of Staff
JFC – U. S. Joint Forces Command
JSOFOR – Joint Special Operations Force - Somalia
KLDR – Korejská lidově demokratická republika
NE – Nebraska
NSA – National Security Act
NORTHCOM – U. S. Northern Command
NSS – National Security Strategy
PACOM – U. S. Pacific Command
RB – Rada bezpečnosti
RDJTF – Rapid Deployment Joint Task Force
SOCOM – U. S. Special Operations Command
SOUTHCOM – U. S. Southern Command
SSSR – Svaz sovětských socialistických republik
STRATCOM – U. S. Strategic Command
TRANSCOM – U. S. Transportation Command
UNITAF – Unified Task Force
UNOSOM – United Nations Operation in Somalia
USMC – U. S. Marine Corps
U. S. – United States
USD – United  States dollar
WMD – Weapon of Mass Destruction
WTC – World Trade Center