Články


Ozbrojené síly baltských států a jejich vývoj od pádu Sovětského svazu

Jan SMETANA

Přečteno: x

Klíčová slova

Estonsko, Litva, Lotyšsko, Ruská federace, Baltcká oblast, Kaliningrad, bezpečnost, ozbrojené síly, vojenská strategie, NATO, EU, vojenská spolupráce, transformace, obrana

Úvod

Konec studené války a geopolitické změny v globálním měřítku (včetně změn v globálním bezpečnostním prostředí) přinesly celou řadu menších změn na regionální úrovni. Jednou z nich je osamostatnění tří baltských států na začátku 90. let. Vzhledem k tomu, že se jedná o dnes již plnohodnotné členské státy Evropské unie (EU) a North Atlantic Treaty Organization (NATO), je vývoj jejich ozbrojených sil i směřování bezpečnostních politik důležitý i pro ostatní členské státy včetně České republiky. Proto si tento článek dává za cíl zjistit současný stav ozbrojených sil zmíněných států a směřování jejich bezpečnostních politik. Nejde jen o shrnutí informací a faktů o ozbrojených silách, ale také o pokus popsat jejich vývoj a pochopit smysl případných změn v kontextu proměn bezpečnostního prostředí baltského regionu.

1. Teoretická východiska

Začátek tohoto článku je případovou studií, která se snaží zhodnotit a charakterizovat bezpečnostní prostředí Baltu po ukončení studené války a zachytit trendy ve vývoji bezpečnostních hrozeb i směřování zahraniční a bezpečnostní politiky tří baltských států. Významnou úlohu zde hraje zahraniční politika Ruské federace jako významného partnera i regionální (později opět světové) velmoci. Rovněž směřování NATO a EU hraje důležitou roli pro zmíněné republiky. Oblast Baltu je významná díky geografické poloze, kde se střetávají zájmy bývalého západního bloku (dnešní EU a NATO) se zájmy toho východního (dnes zastoupeným především Ruskou federací). Tato část vychází především z relevantních strategických dokumentů jednotlivých států a odborné literatury.

Další část se zabývá konkrétním vývojem ozbrojených sil od konce bipolarity. Je zde použita metoda komparativní analýzy, kdy jsou porovnávána data ze tří zmíněných států. Tato data jsou pak posuzována v kontextu reálné politicko-bezpečnostní situace.

V závěru je pak zachycen vývoj ozbrojených sil a reálná situace v regionu, včetně strategií zmíněných západních i východních hráčů. Článek rovněž popisuje reakce některých hráčů na konkrétní politické kroky ostatních stran. Pro udržení maximální objektivity zde jsou prezentovány pohledy z perspektiv tří zmíněných baltských států, Ruské federace i některých západních aktérů.

Celý článek vychází ze stejné teze jako Wlatzův neorealismus. Státy včetně Ruské federace (dříve Sovětského svazu) jsou racionálními aktéry na poli mezinárodních vztahů. Rovněž se shoduje s Jervisovou teorií, podle které nebyly sovětské (následně ruské) vojenské doktríny příliš rozdílné od těch amerických a nebyly tak ideologicky sovětské, ruské, ani marxistické, ale spíše usilovaly o ochranu vlastní společnosti nebo vítězství v případné válce. [1]

2. Bezpečnostní prostředí Baltu

Pokud chceme hovořit o vývoji ozbrojených sil a bezpečnostních politik států v regionu Baltského moře, je třeba nejprve popsat bezpečnostní prostředí a jeho poslední vývoj. Díky tomu můžeme komplexně posuzovat jednotlivá rozhodnutí a klíčové události, které ovlivňovaly tyto ozbrojené síly i bezpečnostní politiku těchto států.

Důležitým časovým mezníkem je rok 1990, kdy nejprve Litva vyhlásila nezávislost. Následoval zásah jednotek sovětského ministerstva vnitra ve Vilniusu i Lotyšské Rize v lednu 1991. Gorbačov odmítal uznání nezávislosti baltských států. O měsíc později však o nezávislosti rozhodli obyvatelé v referendech. Litva tak získala nezávislost v roce 1991 a o několik měsíců později ji získalo i Estonsko a Lotyšsko. Naopak v Sovětském svazu (kromě tří baltských států, Arménie, Gruzie a Moldávie) se uskutečnilo referendum o vytvoření nové svazové smlouvy s cílem volnější spolupráce v oblasti finanční, ekonomické, obranné a zahraniční politiky. [2] Další klíčový mezník byl vstup těchto států do EU. V roce 1998 byla zahájena jednání o vstupu do EU s Estonskem a v roce 2000 pak i s Litvou a Lotyšskem. Všechny tyto státy vstoupily do EU v roce 2004. [3]

Vztah Ruské federace k EU je dalším důležitým aspektem baltské bezpečnosti. Jeho postoj k rozšíření EU o bývalé sovětské republiky je poněkud odlišný od ruského názoru na rozšiřování NATO o tyto republiky. Ruská federace se snaží prostřednictvím rozšiřování Evropské unie o pobaltské státy o maximalizaci zisku. Jde o to, že vztah mezi Ruskou federací a EU není nepřátelský. Promítají se v něm určité ruské ambice k ovládání oblasti historicky provázané se sovětskými i ruskými zájmy, které jsou pro zemi tak rozsáhlou zcela přirozené. Ruská federace se tak nesnaží o brzdění evropské integrace, ale spíše využívá svoji sílu a moc k maximalizaci vlastního zisku. Celou „hru“ mezi Evropskou unií a Ruskou federací lze přirovnat ke hře s nenulovým součtem. V této hře tedy ruský zisk (v tomto případě především ekonomický) může přinést výhody pro Evropskou unii v podobě spolupracujícího partnera, který i přes častou snahu evropských států o diverzifikaci zdrojů (především těch surovinových) je pro evropské země významný (surovinové zdroje, rozloha, vojenský potenciál, …). To znamená, že oběma aktérům se jednoznačně vyplatí spolupracovat, a to i navzdory určitým etnickým a národnostním odlišnostem a především v pobaltských zemích obecně rozšířenému protiruskému postoji obyvatel. [4]

Jedním z důvodů, proč se Moskva obávala vstupu baltských republik do EU, byla obava z možného prosazování protiruské politiky na půdě EU. Moskva před tímto rozšířením udržovala poměrně úzké vztahy například s Německem a existující relativně funkční vztahy mohly být podle Moskvy vážně narušeny. Tato obava pramenila nejen ze samotného možného členství baltských států v EU, ale obecně z rozšíření o státy střední a východní Evropy, včetně Polska, jejichž politika vůči Ruské federaci byly zaměřená mnohem více konfrontačně. [5] Přes všechny tyto obavy je vidět v mnoha případech vítězství ekonomických zájmů nad ideologickou nenávistí. Příkladem může být i spolupráce ve vojenském sektoru, kdy i polské ozbrojené síly stále udržují v provozu sovětskou/ruskou techniku, což znamená nutnost spolupráce s Ruskou federací ...

Pro vývoj bezpečnostního prostředí Baltu je velmi důležitým aspektem rozšíření NATO. Zde hraje důležitou roli ruský postoj. Přesto, že dnes jsou již všechny tři baltské státy plnohodnotnými členy NATO, ruský postoj byl na začátku 90. let poměrně dost negativní a Ruská federace vnímala NATO jako relikt studené války. Pozdější ministr zahraničí J. Primakov si stanovil za cíl: „Neopouštět odmítání rozšíření NATO a současně vést jednání, abychom minimalizovali škody takového rozšíření ...“ [7]. Naopak nelze vynechat Ruské připojení k Partnerství pro mír (Partnership for Peace – PfP) v roce 1994 nebo podpis Zakládajícího aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací z května 1997. Od července téhož roku se stala hlavním fórem pro řešení společných otázek Stálá společná rada NATO-Rusko (NATO-Russian Permanent Joint Council – PJC). [8] Nicméně vztahy mezi Ruskou federací a NATO se začaly normalizovat až koncem 90. let. Mezníkem byl pak rok 2000, kdy generální tajemník NATO G. Robertson navštívil Moskvu. Následně první náměstek ruského náčelníka generálního štábu V. Manilov popsal tři pilíře, o které by se vztahy mezi Ruskou federací a NATO měly opírat. Na prvním místě zmínil rovnoprávnou účast v hodnocení situace v oblastech krizí, dále pak vytvoření rozhodnutí o reakci na vzniklou krizi a konečně uskutečnění společně přijatých rozhodnutí. Nicméně i on považoval rozšíření NATO o tři baltské státy za něco nepřijatelného. [9] V dlouhodobém kontextu je třeba si také uvědomit změnu v ruské vojenské strategické kultuře. Ta přinesla již v 80. letech obrat k mnohem méně ofenzivní politice. Již v 80. letech bylo přijato upřednostnění prevence konfliktů, více defenzivní postoj sovětské vojenské strategie a rovněž pochopení bezpečnostního dilematu mezi bývalým východním a západním blokem. [10]

Pokud hovoříme o bezpečnostním prostředí Baltu a rozšiřování NATO, je třeba si uvědomit, že Ruská federace je racionální hráč a pro své postoje má tedy racionální důvody. Tyto postoje jsou formovány určitými historickými zkušenostmi. Ruské území se mnohokráte stalo cílem cizích invazí (příkladem mohou být nájezdy Tatarů nebo Turků, válka s Polskem, napoleonské tažení nebo německá operace Barbarossa). Proto si Ruská federace vytvořila určité nárazníkové pásmo okolo vlastního území. Tento nárazník byl tvořen například Ukrajinou v případě invaze Turků a Tatarů, Polskem v případě nacistické ofenzivy a státy střední a východní Evropy v období studené války. Oprávněnost ruských obav ze západu může potvrdit příklad nedodržení slibu amerického prezidenta G. H. W. Bushe, který slíbil nerozšiřovat NATO směrem k ruským hranicím výměnou za toleranci sjednoceného Německa jako člena NATO. Tento slib dodržen nebyl, naopak NATO se rozšířilo dokonce o některé bývalé sovětské republiky bezprostředně sousedící s dnešním ruským územím. Dále je třeba hledat důvody, proč je ruská politika tak odmítavá vůči rozšiřování NATO. Kromě historického pohledu na věc z období studené války je tu přirozený odmítavý postoj ke všem mezinárodním organizacím, ve kterých je patrná dominance Spojených států. Dokladem toho je ruská participace v mnoha dalších mezinárodních organizacích, jakými jsou například skupina G8/G20, Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (RB OSN) nebo mezinárodního uskupení BRICS. Tím je potvrzen ruský zájem o účast v mezinárodních organizacích a otevřenost ruské zahraniční politiky vůči mezinárodní spolupráci. Sám Primakov, bývalý ruský ministr zahraničí, odmítal rozšíření NATO s tím, že jde možná o největší chybu od druhé světové války. Později označil toto rozšíření spíše za psychologický problém než za problém vojenský. [11] To dokládá, že ruská zahraniční politika (i přes určité silové prvky) není ofenzivní vůči západu, ale spíše nedůvěřivá. Tuto často oprávněnou nedůvěru je třeba brát v úvahu při jakémkoli jednání nebo aktivitách, které se Ruské federace týkají, a je nutné se k této nedůvěře stavět racionálně a konstruktivně.

Problematika Kaliningradu je dalším významným prvkem utvářejícím bezpečnostní prostředí regionu. Prvně je třeba si uvědomit, že jde o území, které získal Sovětský svaz po vítězství ve druhé světové válce. Jeho význam pro okolní státy včetně Ruské federace spočívá především v jeho geografické poloze. Jde o tranzitní oblast pro dopravu surovin (především plynu a ropy) a také o důležitý ruský přístup k „západnímu“ nezamrzajícímu moři. Má tedy strategický vojenský i ekonomický význam. Kaliningradská oblast je mimo jiné využívána jako „experimentální laboratoř“ pro některé ruské ekonomické reformy, které by prostřednictvím tohoto území měly přinést lepší propojení Ruské federace se západem. Jde o vytvoření Volné ekonomické zóny (Free Economic Zone – FEZ) nebo Zvláštní ekonomické zóny (Special Economic Zone – SEZ) jako kompenzaci za to, že je Kaliningrad oddělenou částí Ruské federace (exklávou). Ruská politika tak jevila o Kaliningrad výrazný zájem již od začátku 90. let. Kaliningrad byl v souvislosti se stahováním sovětských a následně ruských vojsk silně militarizován. V roce 1994 byl dokonce deklarován za speciální obrannou oblast podřízenou veliteli baltských námořních sil. V roce 1996 se však počet ruských jednotek v oblasti začal snižovat jako důsledek schválení zákona o SEZ, který měl být uplatňován v letech 1998–2005. Nicméně ruský prezident Putin stále nechával otevřenou možnost opětovné remilitarizace oblasti pro případ východního rozšíření NATO. V roce 2000 při své návštěvě Baltiysku zdůraznil nutnost zachování vojenských strategických funkcí oblasti. V roce 2001 pak došlo ke zrušení ekonomických výsad oblasti ze strany Moskvy. Místo toho byla snaha o prosazení plánu na spolupráci mezi EU a Ruskou federací v této oblasti. Moskva usilovala o zavedení bezvízového vstupu do Litvy, Polska a Lotyšska pro obyvatele Kaliningradu. Ve skutečnosti však došlo pouze ke kompromisu, kdy toto vízum bylo zbaveno poplatků. [12] Teprve v roce 2012 došlo k experimentálnímu otevření hranic s Polskem, kdy obyvatelé Kaliningradu smějí vstoupit do hloubky 50 kilometrů na území Polska (tedy EU) bez víza. [13] Zde je ukázka politického významu regionu pro celý baltský region a názorné převedení několika „tváří“ ruské zahraniční politiky. Na jedné straně té silové, kdy jde o zachování vojenského významu oblasti, a na druhé straně té diplomatické, která se snaží o spolupráci.

Toto tvoří bezpečnostní prostředí tří baltských států, což nám umožňuje pochopit a porozumět jednotlivým konkrétním opatřením politických elit a vedoucích funkcionářů ozbrojených sil popisovaných států. Ještě nutno dodat, že článek se zabývá bezpečností v tradičním pojetí, kdy se jí rozumí ochrana národních zájmů státu, teritoria, občanů a institucí vojenskými prostředky. [14] Proto zde není záměrně zmíněna problematika energetické nebo kybernetické bezpečnosti, přestože jejich význam pro zkoumaný region je rovněž podstatný. Kybernetická bezpečnost zůstává předmětem dalšího zkoumání, zatímco energetická bezpečnost je rozebrána v samostatném článku (viz odkaz č. 4).

3. Estonské ozbrojené síly

Současné Estonské ozbrojené síly byly založeny na základě rozhodnutí Nejvyšší rady republiky Estonska (The Supreme Council of the Republic of Estonia) v září 1991. O měsíc později došlo ke znovuzaložení Generálního štábu. V roce 1992 začal první výcvik, který probíhal ve Finsku. V roce 1994 byl založen štáb vzdušných sil a námořnictva. Štáb armády (pozemních sil) byl založen až v roce 2000. Estonské ozbrojené síly se tedy skládají ze Vzdušných sil (200 příslušníků), Námořnictva (300 příslušníků) a Pozemních sil (3 300 příslušníků). Celkem tedy mají Estonské ozbrojené síly 3 800 příslušníků a z nich je 1 500 vojáků základní služby. Také mají 13 000 příslušníků Dobrovolné obranné ligy Kaitseliit (Voluntary Defence League). Tato liga navazuje na tradici z roku 1918 a je ukotvena v Aktu o Dobrovolné obranné lize. [15]

Základním úkolem ozbrojených sil je obrana a záruka nezávislosti a suverenity státu, zachování integrity území, teritoriálních vod a vzdušného prostoru. Mezi poslání ozbrojených sil také patří záruka zachování ústavního pořádku. [Ibid.]

Vojenské kapacity Estonska vycházejí nejen z obecného bezpečnostního prostředí, ale také z demografické a ekonomické situace. Je přirozené, že Estonsko vsadilo na princip záložní armády, zatímco profesionální část tvoří převážně nejvyšší velitelský sbor a určité klíčové odbornosti. Tito záložní příslušníci mají tedy nejprve 8měsíční výcvik a následuje jen vojenské cvičení každých 5 let pro obnovení základních dovedností a secvičení v rámci menších jednotek (družstvo, četa a rota). [Ibid.]

Estonské ozbrojené síly také přispívají k plnění úkolů NATO. Hlavně se jedná o působení estonských vojáků v zahraničních operacích. Především se jednalo o operaci Enduring Freedom v Afghánistánu v roce 2002, na kterou navázala účast v operaci ISAF. Afghánistán je hlavní prioritou mezi estonskými zahraničními operacemi. Působí tam v současnosti 170 estonských vojáků. Estonská pěchota působí v provincii Helmand společně s britským kontingentem v bojových operacích. Kromě toho se Estonsko podílí na diplomatické misi v Afghánistánu, školení příslušníků Afghánské národní policie (Afghan Natioanal Police – ANP) a působení zdravotních expertů. Bez zajímavosti není fakt, že participace na výcviku ANP probíhá v rámci European Union Police Mission (EUPOL). Dále se Estonské ozbrojené síly podílejí na zahraničních misích v Kosovu (od roku 1999). Od roku 2005 Estonské námořnictvo přispívá do NATO Response Force (NRF). Politicky Estonsko také podpořilo operaci v Libyi. [16]

O vzájemné spolupráci mezi Estonskem a NATO vypovídá i mise Baltic Air Policing. Jde o ochranu vzdušného prostoru členských států NATO, které nedisponují vlastními kapacitami. Proto se od vstupu Estonska do NATO (2004) ostatní členské státy podílejí na ochraně jeho vzdušného prostoru (stejné je to i v případě Lotyšska a Litvy). Jde o trvalou přítomnost nadzvukových stíhaček a hlídkování v oblasti. Ty mají za úkol kromě klasické obrany vzdušného prostoru také asistovat letadlům v nouzi, navádět letadla při ztrátě spojení a nebo kontrolovat dodržování bezletových zón. V oblasti s vystřídaly například německá Luftwaffe nebo letectva Belgie, Dánska, Norska, Spojených států nebo České republiky. Pro české letectvo to je zvlášť důležité, neboť se jedná o první nasazení stíhacího letectva od druhé světové války. Prvně zde došlo i k nasazeních českých JAS 39 Gripen, což poukazuje na význam bezpečnosti Baltu pro Českou republiku. [17]

Na rozsahu působení a nasazení Estonských ozbrojených sil v rámci NATO a EU a následně na podpoře Estonska ze strany NATO (například mise Air Policing v oblasti Baltu) je dobře vidět směřování a vývoj estonské obranné politiky i ozbrojených sil. Estonsko tak jasně i přes ekonomické problémy zcela cílevědomě a jednoznačně směřuje k západním spojencům. Přesto by Estonsko nemělo zapomínat na fakt, že Ruská federace je stejně blízký soused a potenciální partner nejen v ekonomické oblasti, ale díky oficiální spolupráci prostřednictvím PJC také v oblasti vojenské.

4. Litevské ozbrojené síly

Také Litevské ozbrojené síly vznikly v 90. letech a za výrazné asistence západních spojenců. Tím byl také položen základ pro budoucí vojenskou spolupráci se západem, která vyvrcholila vstupem do NATO a účastí v zahraničních operacích společně se západními státy.

Litevské ozbrojené síly nejsou plně profesionální, ale velmi se tomu fakticky blíží. Celkový počet příslušníků se sice od roku 2005 snížil z 20 055 (včetně 2 280 občanských zaměstnanců) na 14 695 (včetně 2 220 občanských zaměstnanců) v roce 2013. Počet příslušníků základní vojenské služby však klesl z 3 330 v roce 2005 na pouhých 320 v roce 2013. Zajímavostí však je, že v roce 2011 měly Litevské ozbrojené síly pouze 43 příslušníků základní vojenské služby. Stabilní číslo (vždy se pohybující okolo jedné čtvrtiny z celkového počtu) tvoří příslušníci záložního vojska. [18] Litevské ozbrojené síly nejsou plně profesionální ozbrojenou silou, ale fakticky se tomu velmi blíží. Nicméně obranný systém jako takový je založen především na principu mobilizace příslušníků záloh. Základní vojenská služba v podobě 12týdenního základního výcviku je založená na dobrovolnosti. Základ Litevských ozbrojených sil je tvořen Pozemními silami, Námořnictvem, Vzdušnými silami a Národními dobrovolnými silami. [19]

Mezi hlavní úkoly Litevských ozbrojených sil patří kromě domácí obrany země nebo pomoci obyvatelstvu v případě potřeby také účast v zahraničních misích. V současnosti jde především o účast v operaci ISAF v Afghánistánu, kde má Litva od roku 2005 svůj provinční rekonstrukční tým (PRT) v provincii Ghor. Kromě PRT se také Litva angažuje na výcviku afghánských pilotů vrtulníků nebo v jižní části působením speciálních sil. V současnosti je v Afghánistánu nasazeno přibližně 200 litevských vojáků. Dále se Litva podílí na operaci ATALANTA, což je největší litevský příspěvek do operací EU. Litva se také podílí od roku 1999 na stabilizaci v Kosovu a v roce 2013 vyslala také 24 instruktorů do Mali. [Ibid.]

Na základě tohoto shrnutí lze vidět jasný směr Litevských ozbrojených sil a vůbec směřování litevské obranné politiky. Ta opět koresponduje se snahou o nezávislost na Ruské federaci a na silném prozápadním vlivu.

5. Lotyšské ozbrojené síly

Lotyšsko je jediným státem ze tří zmiňovaných republik, který přistoupil k profesionalizaci ozbrojených sil. Vydalo se tedy cestou tzv. velkých států, které většinou uplatňovaly model plně profesionálních sil jako nástroj moci své koloniální politiky. Oproti tomu Estonsko a Litva zůstávají podle této teorie věrné modelu uplatňovanému většinou malými státy ležícími v těsné blízkosti militantního souseda. Takové státy většinou preferovaly uvalení branné povinnosti na své občany. Tak si měly větší možnost zajistit obranu v případě napadení do doby, než jim spojenci přišli pomoci. [20]

Také Lotyšské ozbrojené síly byly vystavěny od základů. Jejich hlavními prioritami jsou implementace národní bezpečnostní politiky a vývoj národních profesionálních sil dle koncepce NATO. Dále to jsou stabilizace vzdělávacího systému, zvyšování kapacit pro krizové řízení a posilování strategického partnerství v rámci NATO a společné evropské bezpečnostní politiky, včetně schopnosti účastnit se zahraničních misí. V rámci mezinárodní spolupráce to je především posilování spolupráce baltských zemí v oblasti obrany a v neposlední řadě účast v Mezinárodních bezpečnostních asistenčních silách (International Security Assistance Force –  ISAF) v Afghánistánu. Rovněž podpora a rozvoj záložních sil patří mezi priority. Kromě toho jsou Litevské ozbrojené síly začleněny do sil rychlé reakce (NATO Response Force – NRF) od roku 2003 a od roku 2010 do EU Batllegroup. V minulosti byly tyto síly nasazeny v Iráku, bývalé Jugoslávii a jako pozorovatelé také v Gruzii. [21]

Rovněž jednou z hlavních priorit je bezpečnostní spolupráce s ostatními baltskými státy na základě dohody o spolupráci z roku 2008. Ta spočívá na třech hlavních projektech. Baltská obranná škola (Baltic Defence College – BALTDEFCOL) založená již roku 1998. Je to první instituce pro společné vzdělávání důstojníků všech tří států. Dalším důležitým projektem je systém společného vzdušného sledování (Joint Baltic Air-space Surveillance System – BALTNET). Systém vznikl na základě společné dohody v roce 1998 a v roce 2004 byl začleněn do systému Integrovaného systému protivzdušné obrany NATO (NATO Integrated Air Defence System – NATINADS). Posledním z nich je Baltská námořní squadrona (Baltic Naval Squadron – BALTRON) založená v roce 1998. Ta je opět zařazena a cvičena pro použití v rámci NATO. Lotyšské ozbrojené síly jsou tvořeny pozemní armádou, námořnictvem (obsahujícím pobřežní stráž), Lotyšskými vzdušnými silami, Litevskou domácí gardou a záložními brigádami. [Ibid.]

Lotyšské ozbrojené síly ukazují jasné směřování směrem k NATO a EU. Také je zde vidět význam baltské spolupráce v oblasti zajištění bezpečnosti nejen pro Lotyšsko, ale i pro ostatní zúčastněné státy.

6. Ozbrojené síly baltských států - místo amerického zájmu...

Dalším důležitým faktorem ovlivňujícím ozbrojené síly baltských států je vliv západních mocností. Výše byla popsána problematika členství v NATO a EU, nicméně důležitý je také postoj některých jednotlivých západních států. Vzhledem ke geografické blízkosti Baltu k Ruské federaci je důležitým prvkem mezinárodních vztahů v tomto regionu vliv Spojených států amerických.

Na obrázku č. 2 je uvedena americká finanční podpora ozbrojených sil baltských států. Spodní tři křivky (Lotyšsko 1, Litva 1 a Estonsko 1) ukazují americkou podporu v rámci mezinárodního programu pro vzdělávání a výcvik. Vrchní křivky (Lotyšsko 2, Litva 2 a Estonsko 2) ukazují finanční podporu prostřednictvím programu pro financování zahraničních armád. Zajímavá je výrazná finanční podpora baltských států v 90. letech. To vyplývá ze situace, kdy baltské státy začaly s výstavbou vlastních ozbrojených sil a tedy potřebovaly nejvíce finančních prostředků na počáteční investice. Spojené státy se zde ukázaly jako významný spojenec. Otázkou zůstává možnost odrazu vztahů Spojených států s Ruskou federací do americké ekonomické pomoci. Nebylo by to poprvé, kdy se Spojené státy snaží upevnit svůj vliv prostřednictvím finanční pomoci určitému státu. Americká pomoc byla největší v době 90. let, tedy v období striktního ruského odporu vůči rozšiřování NATO a militarizace Kaliningradu v polovině 90. let. Pokles této pomoci koncem 90. let by mohl korespondovat s opětovnou demilitarizací a zlepšováním ruských vztahů se západem. Významný vzestup americké pomoci po roce 2000 až do vlastního vstupu těchto zemí do NATO v roce 2004 odpovídá snaze připravit jejich ozbrojené síly na vstupní proces. Následný pokles už ukazuje na stabilizaci situace a na přenechání větší odpovědnosti na samotných baltských státech.

Na tomto jednoduchém případě je vidět teorie, podle které se oblast Baltu stává zájmovým bodem vztahů obou dříve nepřátelských supervelmocí. Dalo by se to nazvat jakýmsi přirozeným dědictvím studené války, se kterým se politici baltských států musí vypořádat.

Závěr

Na základě popsaných skutečností lze tedy vyvodit určité závěry o proměně bezpečnostního prostředí regionu. Tento region se svojí orientací „přesunul“ z východní Evropy do té západní. To značí významnou proměnu, ke které zde došlo. Ta se nutně musí projevit ve vztazích s oběma bývalými bloky studené války. Zlepšení vztahů se západem však neznamená výslovné nepřátelství s východem. Došlo zde k významnému ochlazení vztahů a projevům určité nedůvěry. To však neznamená konec spolupráce a začátek nepřátelství. Ruský zájem a kapitál směřující k baltským republikám je nepopiratelný. Zde tedy hrají v současnosti hlavní roli především ekonomické vztahy. Geografická blízkost Ruské federace a význam jejích nerostných zdrojů a kapitálu je fakt a baltské státy s tím musí počítat i do budoucna. Naopak mohou svoji strategickou polohu využít ve svůj prospěch a mohou hrát úlohu určitého prostředníka mezi východem a západem v oblasti Baltu.

To také napovídá mnohé o směřování a vývoji ozbrojených sil baltských států od získání jejich nezávislosti na Sovětském svazu na začátku 90. let. Všechny tři státy se rozhodly o směřování k západním bezpečnostním a politickým strukturám (především NATO a EU) a o navázání spolupráce s novými západními spojenci. Poslání jejich ozbrojených sil spočívá prvně v obraně vlastního teritoria a následně v aktivní účasti v zahraničních operacích těchto západních struktur. Snaží se tedy podle svých možností přispět do těchto struktur výměnou za pocit vlastního bezpečí. Členství v těchto mezinárodních organizacích hraje pro tyto státy klíčovou roli v jejich bezpečnostních politikách. Rovněž západní finanční pomoc zde hraje významnou roli, zejména ta americká.

Již Machiavelli píše: „Vlastní vojsko je výhradně takové, které je složeno z poddaných, občanů, anebo z lidí na vládci zcela závislých. Každé jiné je buď nájemné, nebo zcela pomocné.“ [23] To je v podstatě myšlenka, která odporuje systému baltských států, který je v případě války v první řadě závislý na systému záloh a jejich mobilizaci. Situace, kdy žádná taková válka není v současnosti v regionu reálná pak nahrává možnosti spolupráce s „pomocnou armádou“ NATO a EU a vlastní profesionální složce ozbrojených sil.

Literatura

  1. BUZZAN, Barry a Lene HANSEN. The Evolution of International Security Studies. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. ISBN 978-0-521-69422-3.
  2. VESELÝ, Zdeněk. Dějiny mezinárodních vztahů. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-018-5.
  3. DINAN, Desmond. Europe Recast: A History of European Union. Basingstoke: Palgrave MacMillan, 2004. ISBN 978-0-333-98734-6.
  4. SMETANA, Jan. Bezpečnostní vztahy mezi pobaltskými státy a Ruskou federací od konce bipolarity. In: Recenzovaný sborník ze studentské konference Bezpečnost v době neklidu 2013. Brno: Masarykova univerzita v Brně: Metropolitní univerzita Praha, 2013. ISBN 978-80-86855-92-9.
  5. MANKOFF, Jeffrey. Russian Foreign Policy: The Return of Great Power Politics. Vyd. 2. Lanham: Rowman & Littlefield Publisher, INC, 2012. ISBN 978-1-4422-0825-4.
  6. SMETANA, Jan.  Ponorka třídy Kilo ve službě Polského námořnictva [fotografie]. Gdynia: Námořní základna, 2013.
  7. ŠEDIVÝ, Jiří. Dilema rozšiřování NATO. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2001. ISBN 80-86506-17-7.
  8. Příručka NATO. Brusel: NATO Office of Information and Press, 2001. ISBN 92-845-0173-3.
  9. HEIKKA, Henrikki. Beyond the Cult of the Offensive: The Evlution of Soviet/Russian Culture and its Implications for the Nordic-Baltic Region. Helsinki: The Finish Institute of International Affairs, 2000. ISBN 951-769-114-9.
  10. LOPATA, Raimundas a kol. Assessment of the Long-term Development Pragramme and Strategy (2007–2016) of Kaliningrad Region of the Russian Federation. Vilnius:  Institute of International Relations and Political Science, 2007. ISBN 978-9955-33-138-4.
  11. Der SpiegelInternational [online]. [cit. 2013-8-25]. Dostupné z: http://www.spiegel.de/international/europe/poland-and-russia-test-visa-free-travel-a-847828.html
  12. KRATOCHVÍL, Petr a Petr DRULÁK. Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-469-4.
  13. Estonian Defense Forces [online]. [cit. 2013-8-21]. Dostupné z: http://www.mil.ee/en/defence-forces
  14. Estonian Ministry of Fereign Affairs [online]. [cit. 2013-8-21]. Dostupné z: http://www.vm.ee/?q=en/node/9250
  15. Oficiální portál Informačního centra o NATO [online]. [cit. 2013-8-21]. Dostupné z: http://www.natoaktual.cz/co-je-air-policing-0md-/na_projekty.aspx?c=A090616_135520_na_cr_m02
  16. Ministry of National Defence Republic of Lithuania [online]. [cit. 2013-8-30]. Dostupné z: http://www.kam.lt
  17. Lithuanian Armed Forces [online]. [cit. 2013-8-30]. Dostupné z: http://kariuomene.kam.lt
  18. PERNICA, Bohuslav. Profesionalizace ozbrojených sil: trendy, teorie a zkušenosti. Praha: Ministerstvo obrany ČR – AVIS, 2007. ISBN 978-80-7278-381-6.
  19. Ministry of Defence Republic of Latvia [online]. [cit. 2013-8-27]. Dostupné z: http://www.mod.gov.lv
  20. Historical Facts Book. Washington, D.C.: Defense Security Cooperation Agency, 2008.
  21. MACHIAVELLI, Niccolo. Vladař. Vyd. 4. Praha: Nakladatelství XYZ, s. r. o., 2007. ISBN 978-80-87021-73-6.